Maryša

Alois a Vilém Mrštíkové

 

 

OSOBY

a obsazení při prvním provozováni v Národním divadle

dne 9. května 1894

 

Muzikanti, sedláci, chasa, mlatci, děti.

Místo děje: Moravská dědina.

Třetí jednání o dvě léta později neţ první.

POPIS OSOB

LÍZAL, sedlák asi šedesátiletý, menší postavy, tváře oholené

a vlasů prošedivělých. Má bolavou nohu, v chůzi belhá a podpírá se o hůlku. Oděn je po selsku krojem z východního okolí Brna.

Tmavé ošoupané kalhoty ve vysokých necíděných botách. Na

sobě má starý, záplatovaný, dlouhý a ţlutý koţich rozhalený. Prsa mu kryje dlouhá vesta s řadou necíděných kovových knoflíků.

Knoflíkovou dírkou u vesty má protáhnutý cíp červeného velkého

kapesního šátku na uzel zavázaný. Ostatek šátku je zpolovice

zastrčen za vestu. Na hlavě má starou beranici. Řeč jeho je

rychlá, trhaná, pohyby rozčilené. V rozčilení trhá oběma lokty

najednou nazad, zvláště chce-li některým slovům důrazu dodati. Celkově činí dojem zchytralého a lakomého sedláka.

VÁVRA, mlynář, statný čtyřicátník. Kalhoty ve vysokých

leštěných botách, krátký, rozepjatý kabát, u vesty má těţký stříbrný řetěz od hodinek, tvář oholenou, na hlavě čepici se stínítkem. Opásán je širokým lesklým řemenem. V chování jeví sebevědomí.

MARYŠA (později Vávrova ţena), Lízalova dcera, mladice

prostřední postavy, jemnějšího druhu venkovanka. Má na sobě

krátkou, jednoduchou sukni z látky květovaného tureckého šátku

a vyšívanou kordulku. Na hlavě vlasy spletené v cop, otočené věncem. Okolo krku leţatý krejzl a šňůrku červených korálek.

Nohy má upjaté ve vysoké šněrovací botky a obuté v červené punčochy.

 

FRANCEK, štíhlý, statný rekrut Oblečen je v III. a IV. jednání v úzké kalhoty ve vysokých leštěných shrnovačkách, nezapjatou

kazajku, pod níţ vyhlédá tmavá vesta s řadou pletených

černých knoflíků a šňůrek. VI. jednání v kroji: rukávce a malebnou vyšívanou kordulu, „huškami" obtočený kulatý klobouk s vysokou

kytici z umělých květin, zrcátek, tretek. Pentle různé barvy

proudem splývají aţ do čela. — I po prsou tekou bohaté stuhy. Ráz kroje z okolí Klobouk u Brna. V chování je prudký, smělý a hrdý. Opásán je širokým, vyšívaným pasem.

HORAČKA, Franckova matka, as Šedesátiletá stařena, oděná vlňákem. Podpírá se o hůlku. Bázlivá, ale rozumná ţena.

UZALKA, Maryšina matka, po domácku oděná selka. V chování umíněná, tvrdá. Chodí rozklácenou, udřenou chůzí.

HRDLIČKA, obecní sluha, čtyřicátník s vojenskou starou čepicí na hlavě. Kalhoty ve vysokých umazaných holinkách.

REKRUTT (dvanáct aţ dvacet); první, druhý, třetí s vojenskými

modrými a červenými čepicemi na hlavě. Ostatní, asi dvanáct, se slováckými kloboučky a kosárky z kraje Klobouk.

MUZIKANTI oděni podobně jako chasa. Někteří mají na hlavách oficírky, jiní měkké kloboučky. SELKA, svátečné oděná.

LID, muţi a ţeny svátečně oděni. Děvčata v I. jednání

v počtu 15—20 v pyšném svátečním šustivém kroji z okolí Klobouk

u Brna. Vesměs bílé, krátké zvoncovité sukně, různobarevné

fěrtochy, kolem pasu vzadu splývající pentle, vysoké šněrovací

botky, červené punčochy, různobarevné kordule, rukávce, široké

španělské krejzle, „na růţek" upravený šátek, kaţdá s černým

kancionálem v záloktí — do kancionálů zastrčeno po kytičce.

DĚTI V miniaturní podobě starších děvčat a chlapců. Mezi nimi bosé jedno děvče s děckem na zádech. Místo: Stranou návsí moravské dědiny.

Čas: V říjnu roku 1886. Neděle po mši. Hromadné scény velmi ţivé, zmatené a chaotické.

 

 

 

PRVNÍ JEDNÁNI

Návsí moravské dědiny, táhnouci se vlevo nazad. Prostředkem

návsí teče potok, překlenutý na jednom místě nahrbeným

můstkem. V popředí po stranách jeviště naproti sobě dva selské

statky. Jeden z nich, proti statku Lízalovu, vyzdviţen je do kopečku

tak, aby pod ním byl Lízalův sklep, vedoucí do země. Před

statky malé zahrádky, tzv. „před našima". Tam, kde zahrádky

u Lízalova statku aţ po dveře sahají, stojí u zápraţí lavička. V zahrádce dva stromky.

Po vyhrnutí opony na jevišti sváteční klid. Jen ojediněle

dvěma, třemi skvrnami přejdou jevištěm dvě — tři svátečně ustrojená

děvčata s kancionály, sedláci v koţiších, děti i obstárlé zeny

a zajdou, aby za chvíli objevil se zas někdo z nich. Tak ve vhodných

chvílích i průběhem jednání. — Jedno z děvčat průběhem

jednání vejde i do statku naproti Lízalům. Po chvíli vyběhnou

odtud dvě3 rovněţ svátečně oblečené děvčice. — Dvě děvčata hned

po vyzdviţení opony malebně lokty opírají se o zábradlí můstku

uprostřed a baví se a smějí se šuhajem stojícím před nimi. —

Před blíţícími se a zpívajícími rekruty obě splašeně prchnou a šuhaj připojí, se k rekrutům. Zpívá s nimi.

 

VÝSTUP PRVNÍ

Ještě při spuštěné oponě, daleko za jevištěm plným akordem

venkovské hudby hrají „Loučení, loučení", provázené muţským zpěvem. Současně z opačné

strany jeviště rovněţ daleko

za scénou, od hospody je slyšet výskot a blíţící se zpěv chasy.

To 3—4 rekruti, mezi nimi Francek, za jevištěm zpívají sborem:

„Ach, co jest mně přesmutnému". Kdyţ přezpívají, stále ještě daleko za jevištěm první sloku — vyhrne se opona, brzy nato

utichne i píseň „Loučení" i s hudbou a 3—4 š uhaj i uţ blíţe za jevištěm postupují s druhou slokou písně„ Vy rodiče roztomilí..

Teprv s třetí slokou písně „Sám Pán Bůh se o vás starej" — vyjdou rekruti na jeviště lehce nejistým krokem a blíţí se k můstku.

Děvčata prchnou, šuhaj přidá se k nim. Se čtvrtou slokou „Muzika

hrá na vše strany" zacházejí za jeviště. — Ponenáhlu za jevištěm

tichne zpěv i vzdálené výskání a LÍZAL a VÁVRA vylezou

z podzemního sklepa proti Lízalovu statku a hovoří ještě na rozchodnou.

Lízal zavírá sklep na klíč a vinnou násosku odkládá na

lavičku před statkem. Na ruce má zavěšený „sotůrek" a po chvíli i ten přistaví k lavičce.

LÍZAL (po čas vzdalujícího se zpěvu mlčí, ohlíţí se po vsi a mračí

se. Teprv kdyţ hluk zalehne, obrátí se k Vávrovi). Tak temu

hříběti jen dobře nohu zavaţ a hodně často boláčku vlaţnó

vodo vyplachuj. Do tédňa bude zas skákat jako jelen. Má

vranka taky to měla — sak na zadní noze a včil — viděls ju!

Do Austrálie s ňó moţu jet A pacholkovi vyhubuj; sak aji

dívce. Proč nedá na dobytek pozor! Jak nemá dobytek opatrnosť, co chvíla se něco stane.

VÁVRA (drţí v ruce proutek a pošvihuje jím holinky. Tvář má čistě oholenou, tvrdou, ale zdvořile vlídnou).

Eh, málo platný je to hubování. Hubuju, peskuju, křičím,

hromy svolávám, prosím celé den a nic naplat. Uţ sem dvě děvečky vyhnal, onehdá pacholkovi sem aji nabil a čerta je

to platný. Koně v maštali můţó se zabít — ani se teho nevšimne. (Švihne proutkem.) Dělé co dělé, všecko de naruby.

Děcka roztrhaný, špína z nich jen kape, dobytek zdechá a kdekdo ruce má, krade jako straka.

(S důrazem a povzdechem.)

Statku moc a dohledu nikde. Myslím, ţe to dám do pachtu anebo to prodám.

LÍZAL

To só mně řeči! Dobrý prodáš a špatný kópíš. A co s pachtem?

Mlén ti rozlámó, pole nezmrví, nezvorají, vycucají aţ

do posledního a abys čekal zas pět nebo šest let, neţ to přivedeš

do pořádku (odmlčí se). Co je pravda — to je pravda,

statku máš dost, a krásnýho statku. Rolí dost, Čisté dobytek,

krávy jako ze dvora — ale jak sem uţ povídal — ţena ti umřít neměla. Tak zůstat nemůţeš. — Domluv se a je.

VÁVRA

To je těţká řeč.

LÍZAL (odloţí motůrek" a vytáhne z levé kapsy u vesty zbytek virţinka, z pravé sirku, škrtne o stehno a zapaluje si).

VÁVRA

S takové, jako vy vedete, se nedomluvíme.

LÍZAL

Budeš-li pořád tak mluvit, jaks mluvil — ba ne. Štyry tisíce

só štyry tisíce a co já dávám, je myslím dost. Víc ti nikdo nedá.

VÁVRA (pokrčí rameny). To se neví.

LÍZAL

Nesmíš zapomínat, ţe seš vdovec a ţe máš tři děti. A dyţ

já ti dávám pět a třicet set, mohl bys mět na tem dost. Přece nedám dceři všecko a sám abych šel po ţebrotě.

VÁVRA

Sak byste nešel.

LÍZAL (s úsměvem a měkce).

Filipe, já mám zkušenost. Josefovi sem dal taky, co chtěl —

a jak se mně vodslóţil? A to byl můj syn!

 

 

 

 

 

VÁVRA

No, no, safe temu ste mohl dát půllán a mně chcete dát jen

pětatřicet set.

LÍZAL

Copak ses ty můj syn ? •

VÁVRA

Nésu. Sak mně je nedáváte. Dáváte je dceři. Jak ta přinde

k temu, ţe jí dáváte míň?

LÍZAL

Jak k temu přinde! Tenkrát sem bel tak trošku jako tady

(sahá prstem na čelo) a dneska su chytřéší. Josef je lunt —

půllán dostal a taťka uţ nezná. A ţe bude dcera lepší, kdo

mně za to stojí?

VÁVRA

To je k smíchu! Copak je kaţdé Josef? Naposled (usmívá

se a kope do země) — kdo ví, jak to bylo. Josef aspoň — LÍZAL (vpadne).

Josef je lunt! Co dostal — to má. — Dál ať mýmu prahu dá

pokoj a nešpiní svó rodinu. Lunt! Přinde si jen a „taťku peníze" (hodí rukou). Dostal jich — nečitanéch. — Včil mluví.

VÁVRA

Nó-o—, nechrne řečí. Víte, co chcu — a dál nemusíme mluvit.

Co vy dáváte, jé málo. — Do mléna je.to málo... LÍZAL (podráţděně).

No (chce něco říci, ale odmlčí se — pak s úsměškem). Néni nač dělat pána. Chceš-li mně šlapat na křik, šlápnu já taky. (Obrátí se přímo na Vávru.) To přece ví kaţdý dítě, ţe tobě všecko nepatří. Co je po ţeně, to patří dětem, a co je tvýho,

(náhle) to — to ví nélepší záloţna. V záloţně seš dluţen,

v Brně seš dluţen, dáňky ti stojí a jen to, ţe nepiješ, nekarbaníš,

nevyhazuješ tak zbůhdarma jako ten můj kluk —

proto bych ti dal svó dceru. — — VÁVRA (krotce).

Kaţdé má na sobě pírko. Vy ste z dluhů začal

LÍZAL

A tys do nich přišel. Do ví, kdo je lepší hospodář — —

VÁVRA

Aţ vám ţena bude leţet a půl druhýho roku budete volat

doktora, taky pustíte chlup.

LÍZAL

Všecko na ňu sveď. Aji to, ţe místo třech dětí máš včil štyry.

VÁVRA (popojde ke šprlení zahrádky a jako by neslyšel, uštipuje

ze zamyšlení třísky ze dřeva. Titíţ rekruti, kteří před chvílí

zašli za jeviště, vracejí se s Franckem zas tak, jak prve,

z opačné strany přejdou pozadím jeviště přes můstek a cestou

za jeviště i dál zpívají: „Můj starý tatíčku". Teprve kdy i zajdou, Vávra pokračuje).

Víte co? — Nebudem se dlóho čistit a necháme si kaţdé svý. Nač ty kalný řeči. Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. LÍZAL (jedovatě).

No — a šest nechceš? (Dá $e do smíchu.) Maryšu a Štyry

tisíce. (Směje se.) Ty néseš hlópé!... (Zváţni.) Kdyby to

bela ţenská, ţe by se musela zlatem pozlatit, aby ju někdo

kópil!... Ale Maryša? Cakryš? Gslipak sis ju jaksepatří

prohlíd, ţe tak o ňu handluješ jak na trhu ţid? Rovná jako

svíčka, v rukách jí všecko enem hrá — —. — To ju myslím neznáš, ţe tak mluvíš a smlóVáš — (Sáhne do kapsy u vesty

pro novou sirku.)

Vzdálená píseň a hudba hrající pochod.

VÁVRA

Co bych neznal? Mně se Maryša líbí; proto ju taky chcu.

LlZAL (podruhé zapaluje. Bafne několikrát).

Onehdá: — strojila se do kostela; tak sem se ti na ňu ohlídnul,

ale člověče! (Zavrtí hlavou.) Srdce v těle poskočí nad

takovým děckem. —

Z návsi se blíţi ruch a hudba.

VÁVRA. (který při posledních slovech Lízalových jeví nápadný

nepokoj — věnuje nyní viecku pozornost vzmáhajícímu se ruchu; k Lizalovi).

Rekruti se dó k vám lóčit se stárkou. Francek je beztak s nima.

LÍZAL ~

S kém?

VÁVRA

Se stárkama.

LÍZAL

Copak je Francek stárkem?

VÁVRA

Néni — ale — lócí se kaţdé, bude se lóčit a ji on.

LÍZAL

Aţ já budu chcet. Stárek se stárkó ať se rozlóčí, to uţ je tak

zvyk. Proti temu já nic nemluvím, ale pro něho svó dceru

nemám —

VÁVRA

Nu, pane radní, ţádný křiky. Dyţ přinde, přinde - - - nechte

se je rozlóčit Odejde na vojnu a budete mět pokoj. Neţ se vrátí, můţete mět Maryšu z domu. LÍZAL (nakvašeně).

No ba! Pět neděl ju zavírám a potem kocóra pustím rovno

do dveří —

Hudba s výskotem se blíţi a přehlušuje hovor Lízalův. Hudba hraje vesnický marš.

VYSTUP DRUHÝ

PŘEDEŠLI - REKRUTI, HUDEBNICI, LID, DÉT1.

REKRUTI se vedou kolem krků a pasů jednou širokou řadou.

Před rekruty MUZIKANTI. Muzikanti postaví se naproti statku Lízalovu a v půlkruhu pokračují v marši. Ještě hrají

a chasa uţ vybuchne v burácivý zpěv. Rekruti zpívají několik

písni najednou, jeden překřikuje druhého — kaţdý zpívá svou. Rozestoupí se na dva větší kruhy. První kruh stojí vpředu, drţí se kolem krku a zpívá: „Ještě je, ještě je ta klouboucká míra."

Druhý kruh dál v pozadí jeviště drţí se kolem krku a zpívá:

„Vţdycky jsem si myslel —." Při slovech „kamarádi doma jsou —"

celé kolo současně v rytmu písně skáká do výše. Mimo tyto

dva kruhy utvoří sé ještě dvě skupiny (2—3—4) rekrupů. — Jedna

z nich teprv přichází a zpívá zase svou: „Diváčtí regruti, co jste udělali." Druhá skupina (2—3) odlučuje se ode všech a odchází z jeviště se zpěvem: „Vy kloboučtí páni." — Všechny čtyři písně

bouří jevištěm současně. Scéna je jeden chaos pohybu, zpěvu, volání, smíchu atd. — Zcela v popředí jeviště celý obraz kryje půlvěncem rozestavená skupina 12—15 děvčat vesměs v kroji

(bílých sukních, tureckých šátcích atd.). Teprv za jejich věncem obraz šuhajů. Zvedají láhve a potácejí se, ale víc z bujnosti neţ

z opilosti. Okolo rekrutů a muzikantů KLUCI. Ze všech stran scházejí se LIDÉ. — Děti, sedláci, stařeny a selky tlačí se kolem rekrutů.

Rekruti se na potkání s nimi loučí. Dva z rekrutů se dají

do tichého rozhovoru s Vávrou a připíjejí mu. Někteří rekruti pozdravují Lízala, dávají mu zavdat a pak jdou do jeho statku. Muzikanti hrají — málokdo zpívá. Staří si utírají oči. Scéna je ţivá a hlučná.

1. REKRUT (zavýskne za hudby a zpěvu a pozdvihne láhev s vínem do výšky, aţ víno vychrstne).

2. REKRUT (výskne za prvním do hudby, prázdnou láhev I I zdvihne nad hlavu a —).

A co s tém budem dělat, dyţ je prázdná!

(Třískne lahví o zem a sám se tomu dá do smíchu.)

KLUCI (se rozběhnou, sbírají střepy a lízají po straně se střepů víno).

3. REKRUT (vyjde ze statku Lízalova. K jednomu ze sousedů)

No tak si zavdáte ode mně naposled! (Podává mu láhev.)

Ostatní rekruti zatím dále zpívají, výskají a loučí se.

SOUSED

Tak, na tvý zdraví, aby ses tam dobře měl. (Napije se.)

3. REKRUT

Pánbůh dej! (Zavzdychne si.)

Vše stále za zpěvu a lomozu. Slovům rekrutů netřeba právě rozumět.

VÝSTUP TŘETÍ

PŘEDEŠLÍ - Vystoupí FRANCEK. Za ním přibelhá se

HORAČKA.

FRANCEK (podává si s jedním sousedem ruce, loučí se).

Lomoz uţ se mírní, ale nepřestává zcela. HORAČKA (přibelhá se k Franckovi).

I kdepak seš, chlapče? Pomalu bych tě ani nenašla.

FRANCEK

Copak chcete, maminko? (Přistoupí k ní do popředí zleva.)

LÍZAL — VÁVRA (v popředí napravo nenápadně se ohlíţejí po Franckovi).

HORAČKA (strká Franckovi uzílek, zdvihá zástěru a utírá oči). FRANCEK (vezme uzílek a dá ho blízkému klukovi).

Na, dé mně to na vůz. (K Horačce s úsměvem.) Copak pláčete?

Nebojte se šak vás Anyša nevopustí. Tři léta néni

tak dlóho.

HORAČKA (v tichém pláči vztáhne po něm ruce a dělá Franckovi

na čelo, ústa a prsa kříţky). Pánbůh ti opatruj a dé ti, chlapče,

štěstí — — A dé pozor, ať uzílek neztratíš. Máš tam

dvě košile, ručníky dva a šátky; a kus buchty. No, (oliáni se hůlčičkou) s pánbičkem. (Líbají se,) A modli se, aby ses mně

na vojně nezkazil! Já uţ ti nějaké ten krécar pošlu. (Pro

pláč nemůţe dál.)

FRANCEK (poloţí svou ruku na její rameno).

No, mějte se tady dobře — a neplačte. — Dělat tam nebo

tady — to je jedno. (Ustoupí do pozadí a vrátí se však hned

mezi rekruty. Lomoz tichne.)

1. SELKA

Aha, Francek de rovno k- Lízalům.

FRANCEK, (odtrhne se od rekrutů a směle jde k Lízalovým dveřím; v síni rekruti se loučí s Maryšou).

LÍZAL (přeruší hovor se sousedy, postoupí kupředu a nastaví Franckovi do cesty hůl).

Hola! Kam?

Jeviště rázem zcela utichne.

FRANCEK (zaraţen neodpovídá. Vzpamatuje se — vlídně). K vám, pane radní, rozlóčit se s Maryšo . . . LÍZAL (hůlkou jej vrací).

Nikam, nikam! Obrať se a di po svéch.

FRANCEK

No, snad promluviť s ňó moţu?

LÍZAL

Promluv si se sobě rovném. Maryša pro tebe néni.

Na prahu Lízalka strká Maryšu do síně a zavírá dveře.

FRANCEK

Ať je nebo néni. — Nikdo vám o ňu neříká — —

LÍZAL (hůlkou jej strká zpět).

Povídám, jdi po svéch! Tam nemáš co dělat _

FRANCEK

A co pořád s tó hůlčičko. (Vyrve ji a smýkne jí ke dveřím.)

LÍZAL

To to — (rozčilením nemůţe mluvit) ta táhni'

V davu smích — pak hluk.

HORAČKA (přibelhá se k Franckovi a rukou mu hmatá po prsou. V hluku jeviště).

Františku, Františku — pěkně ti prosím FRANCEK (jemně ji odstrčí za sebe).

Já vím, co ti dva tady buntujó! (Ukazuje na Vávru a Lízala.)

Ate _ — no! — — Nechať je, stréčku, po vašem; já vám

v cestě stát nebudu. Dyţ mě vzali na vojnu, vzali, ať su tam.

Ale za tři léta mě pustijó a potem (hrozí prstem) běda vám — kocóři oba dva — bude-li po vašem . . . HORAČKA (pověsí se zpředu na synka).

Františku, Františku!

FRANCEK (vytrhne se jí z rukou).

Jak je Bůh nade mnó! (Zavrzá zuby.) — Vy se budete mět

po pěti! —

LÍZAL

Ty mně vyhroţovat?!

HORAČKA

Františku!

I. REKRUT

Eh, Francku, nech jé a pod!!

FRANCEK (k Lizalovi).

No — sak — (Mísí se mezi rekruty.)

 

Smích — hluk — zpěv.

REKRUTI postaveni do řady drzí se kolem krku a s písni

odcházejí. MUZIKANTI před nimi vpadnou teprv doprostřed sloky

tentýţ marš, s kterým přišli na jeviště. Hudba dlouho se vzdaluje,

aţ zalehne. Jeviště se prázdní, DĚVČE S děckem na zádech

běţí a předhání ostatní. Poslední odchází HORAČKA a vytírá si cestou oči.

 

VÝ STUP ČTVRTÝ

LÍZAL (hledí zamračeně za mizícím hlukem. Odplivne si).

Ţebroto ţebrácká!

VÁVRA

No, nechte toho uţ. Povídal sem vám. Měl ste je nechat se

rozlócit a byl byste neměl výtrţnosť. Co z teho máte? Jenom

volej do vohňa lijete. Radši si popilte, abyste ju dostal z domu.

Dohodnime se. Dáte vosumatřicet set? LÍZAL (mrzutě).

Nedám. (Náhle se obrátí — rozhodně.) Sedumatřicet — (Napřáhne

ruku.)

VÁVRA a LÍZAL (pohlédnou si vzájemně do očí).

LÍZAL

No, bude to nebo nebude?

VÁVRA (plácne rukou na ruku).

LÍZAL

Ostatní uţ se domluvíme —

VÁVRA

A nebude-li Maryša chcet — — —

LÍZAL (uraţeně — uţ k odchodu obrácen vzpřímí se a obrátí se po Vávrovi celým tělem).

Co nebude chcet?! — VÁVRA (krotce).

No, Bůh dej! (Odchází.) Sbohem! (Odejde rovně a pev -

jako mladík.)

LÍZAL (za ním).

A na to hříbě nezapomeň! Nohu zavaţ.

VÝSTUP P Á T Ý

LÍZAL (sám).

LÍZAL

Ach! (Odlehčí si a sklesne unaveně na lavičku, smekne beranici

a přetírá si rukou čelo.)

Z dálky z dědiny ozývá se ruch a píseň: „Jenom ty mě, můj koníčku" atd.

LÍZAL (zamyšleně při konci sloky dá se <jLo chraptivého škodolibého smíchu; zhluboka).

Jen si zpívé! Sak oni ti setnó hřebín^k. Sloto ţebrácká! Nic to nemá, enem tu chajdu nad hlavó a tu košulu, co na sobě

nosí, a do mýho domu mně tu bude dolízat? A — a —

(Posedá. Vtom se vzpamatuje, ze je sám.) No, co se budu

doţírat!? De na vojnu a., tam ať si haleká, jak chce. (Náhle.)

A Maryša z-domu — a hned! Cím spíš — tím; lip . . . Děvcica

jako vítr — ešče haňbu mně udělá. (Pausa. Z dálky posild

výskot a zpěv.) — — (Najednou se dá Lízal do hlasitého

smíchu a ukazuje prstem do prázdna.) A ten?! Ten? (Nový

smích.) E — no ba! — A a — a — hned ti jich dám!

Enem si říct a já — já ti budu platit t v ý dluhy — já — a uţ! Sedumatřicet set vyhodím na ulicu, ani se na ně nepodívám.

— Chytré je, to je pravda! Enom ţe j e tu ešče chytré nad chytrýho

— a to su já. ChceŠ-li Maryšu, máš ju mět — ale s penězama si poradím já, hospodář, které s níma umí zacházet.

Taky sem nic neměl a jaké su včil sedlák! CakryŠ — —

Dobytek mám, polnosti mám, všecko mám. Ja -y peníze só

peníze, milé Vávro, a kdo si jich váţit umí, váţí si peníze

zas jeho. Já pán — ty pán — ale kdo má peníze, je ešČe větší

pán. A tak j e to dobře. Nemáš-li, seš věčné ţebrák — Sedumatřicet set je sedumatřicet set, ty se tak honem nenahrabó.

Budeš j e mět, já ti jich neberu, ale hněď ne; aţ budu vědět,

néseš-li taky takové kocór jako ten Josef. — Zatím zeťů sem,

zeťů tam — můţeme bét dobří kamarádi, ale (zadrbe se za

uchem), Lízale, pozor! (Chce vstát — neţ sáhne bolestně na nohu.) Cakryš, ta mě dnes bolí! (Ohlíţí se po hůlce.) Kdepak

mám čagan? (Zahlédne hůl pohozenou Franckem a

zamračí se. Pracně nahne se ke dveřím, sedne zas a volá do síně.) Maryšo! Maryšo! (Zamyslí se. Hudba z dálky.)

Tak je to dobře! (Pohrozí k zemi.) Já ti dám Maryšu!

(Volá.) Maryšo! (Hvízdne bolestí a sahá po noze.) Hm! Ta

bude kókat, aţ ji řeknu, jakýho má ţenicha. — No, ráda nebude, ale — no — nechť sak ona je hodná dcera.

 

VÝSTUP ŠESTÝ

LÍZAL - MARYŠA

MARYŠA (vyjde ze statku).

Copak chcete?

LÍZAL (probere se z myšlenek};

Podé mně čagan — Tamhle leţí. — MARYŠA (podává mu hůl).

LÍZAL

Kde je matka?

MARYŠA

V kuchyni poklízí. Bude brzo poledně. (Vejde do zahrádky

a trhá cosi.) Tatínku, co budeme dělat s tó„ turkynó? Na poli ju ţeró ptáci.

Nech včil turkyňu turkyňó a poď sem. Něco ti mám říct. —

Kde ses?

MARYŠA (vyjde ze zahrádky a zavírá za sebou branku). LÍZAL(bere ji za ruku).

Co lo máš? MARYŠA

Petrţel. (V celém svém chování jeví bázeň, a zlou předtuchu.) LÍZAL (pustí jí ruku).

Jakpak, Maryško, coţ — (měkce) na vdavky nemáš ešče

chuť?

MARYŠA (utrhne se).

Co byl (Rozhodně.) — Já se ešče nechcu vdávat.

LÍZAL

No mlč, máš uţ čas. Na svatýho Barnabáška uţ ti bude dvacet

let.

MARYŠA (hodí sebou a ustoupí ke dveřím).

Ech, nechte marnéch řečí. (Má se k odchodu, najednou se

obrátí ve dveřích.) A co za ţenicha? Koho? LÍZAL (krotí se).

No, ani bys neřekla. Hádej!

MARYŠA (svěsí hlavu a přemýšlí).

LÍZAL

Néni daleko odtáď —

MARYŠA (vzhlédne po Lízalovi).

LÍZAL

A má mlén.

MARYŠA (vytáhne se v těle a zasvítí očima. — Zděšeně).

Snáď ne— —1 —

LÍZAL (kývne hlavou radostně).

Vávra je to. -

v MARYŠA (vyjeveně a polozmateně).

Vdovca? (Dá se do bujného, ne trpkého, ale dosud bezstarost'

ného, jasného smíchu.) Vdovca? Se třema dětima? (Zase se

divoce směje.) No to ja!

LÍZAL (rozzlobeně sebou trhne).

No co — vdovec nevdovec, ale je dobré, statečné muţ —

MARYŠA (zaraţeně, zváţní uprostřed nejhlubšího smíchu, pustí kliku u dveří a temně).

Snáď to nemyslíte doopravdy?

LlZAL (stále více pod sebe a k sobě víc neţ k Maryši).

Co bych riemyslel?! Mně se libí. Nepije, nekarbaní — chlapík jako dub — kaţdá ţena moţe se s něm dobře met. MARYŠA (kysele).

Enem ţe jé ţádná nechce. Neboţku bil a děvečky si o něm

povídajó všelijaký věci. Ze se nestydí. — Děti má tři a ještě

poméšlí na svobodné děvčicu — — — LÍZAL (vpadne).

Co děti, děti! Sak só to hodný děti!

MARYŠA

Kemu se líbí. Do hrobu se připravit nedám. Sla bych tam

myslím, jak neboţka. Sak ju má na svědomí enem on. LÍZAL (mlaská jazykem).

Co — co — (Klepe holí do země.) Co ty víš! To só sainý ţenský plky. To se jen tak mluví.

MARYŠA

Af mluví (vzdorně), ale Vávru si nevezmu!

LÍZAL (podráţděně).

A Francka —• teho ţebráka bys chcela?

MARYŠA

Sak sem neřekla —• ţe chcu.

LÍZAL

Ale chodí za tebó. — Myslíš, ţe to nevím? Myslíš, ţe su

slepé a hluché? — Sak uţ temu bude konec. Ať ide ţebrota, odkáď přišla. Ať si hledá ţebrotu a neleze na půllán. Vávru

si vezmeš! (Krotí se k mírnosti.) Takové statek, takové mlén!

Kam dáváš rozum, děvčico, kams dala oči?

MARYŠA (plačky a vzdorovitě):

No, víte, děléte si, co chcete ale já — LÍZAL (ji zakřikne).

Mlč! (Bere hůl.) Tak budeš dělat, jak já poróčím. A včil si

di!

MARYŠA (chce něco říci, ale pak sebou trhne a bouchne za sebou dveřmi).

LÍZAL (sám).

Zpropadený děvčisko. (Vstává.) — Ach! Máma taky tak dělala a dnes je jako hodina.

 

VÝSTUP SEDMÝ

LÍZAL o obecni sluha HRDLIČKA

HRDLIČKA (vejde, předstoupí před Lízala se smeknutou čepici,

červený, „nakouřenýčepici v jedné, krátkou dýmku v druhé ruce nutí se do vojenské pózy).

Pochválen buď Pán Jeţíš Kristus!

LÍZAL

Na věky. Co chceš?

HRDLIČKA

Prosimich, pane radní, máte přijít do hospody. Chlapci se

tam bijó, máte jít udělat pořádek.

LÍZAL

A kde je starosta?

HRDLIČKA

Néni duma.

LÍZAL (odplivne si).

A kdo se bije? Beztak zas Honza Ryšánkůj?!

HRDLIČKA

Ja, Honza a Horaččin Francek. Ten začal.

LÍZAL (vzpřímí se).

Francek? A toţ di, ať ti dá Maryša békovec. HRDLIČKA (jde do statku). LÍZAL (sám).

Já mu jich na cestu ještě nasypu. Trhán! Jedna muzika nemine, aby se neserval.

HRDLIČKA (vrátí se s býkovcem).

LÍZAL (mlčky vezme býkovec a odchází).

HRDLIČKA (jde za-ním a čeká, az Lízal zajde). Lízal, bruče a huhlaje cestou, zachází za jeviště.

 

VÝSTUP OSMÝ

Za HRDLIČKOU hned vystoupí MARYŠA.

HRDLIČKA (vrátí se, přiskočí k Mary Si a poleptá ¡1 něco d

MARYŠA Kde je? (Chvatně za sebou zavře dveře.) HRDLIČKA (klade na ústa prst).

MARYŠA

A kdo se to teda pere?

HRDLIČKA (dá se do smíchu).

A to enem tak — ze sucha — — (ve smíchu), aby tatínka

dostali z domu. (Rychle odejde.)

VYSTUP DEVÁTÝ

FRANCEK (přijde z opačné strany).

MARYŠA (běţí mu vstříc).

Františku, co tu chceš?! Maminka je na dvoře!

FRANCEK

Nebuj se. Co sel tak uplakaná?

MARYŠA (svěsí ruce).

Boţe! (Zakryje rukama tvář.) Ani mně nevzpomíná. FRANCEK (bere ji za ruku).

Neplač, Máryško. Uţ je nám to málo platný. Nějak uţ to přetrpíme a za tři léta, dá-li pánbu — budeme zas spolu. Vzpomíné na mě — a budeš-li moc, piš mně. MARYŠA (temně a sklíčeně).

Tak uţ teda pojedete?

FRANCEK

Ui budó sedat na vozy. Jak odzvoní poledně, pojedem. Bude

to smutná cesta do Brna.

MARYŠA

A kady pojedete? Po silnici nebo tady okolo?

FRANCEK

Tady okolo.

MARYŠA

Tak di — já se budu divat.

Oba se zamlčí.

FRANCEK (objímá ¡i).

Spánembohem, Maryško! A piš! Psaní rnůiei dát dycVy mař mince. Já ti je taky tak pošlu.

MARYŠA (V slzách přikývne hlavou a přitlačí se v přistěnku ke

zdi. Znova vztahuje ruce kolem jeho krku a dá se do tichého pláče. Pak se náhle vzmuţí a odstrkuje jej od sebe).

A di uţ! (Sama zůstane stát a pláče.)

 

VÝSTUP DESÁTÝ

LÍZALKA (vyběhne rozdrásána s rukávy vyhrnutými, bez šálku

na hlavě a bosa).

E, vy holoto! (Trhne Maryšou do síně a odstrčí Francka.

K Maryši.) Kliď se do baráku! (Strká ji do síně. K Franckovi.)

Co tady chceš?

FRANCEK

« Nic, přišel jsem se rozlóčit — —

LÍZALKA (chápe se dveří).

Eh, jakýpak lóčení! (Hodí za sebe.) Jen di spánembohem

a radši tam zvostaň, uděláš lepši

MARYŠA (vzpírá se na prahu a začne se ve dveřích strkat s Lizalkou). Pusťte!.

LlZALKA (překřikuje Maryšu).

Pudeš nebo nepudeš? (Míří jí políček.) FRANCEK (přistoupí k nim).

Jdi, Maryšo, jdi! Sak (výhruţně) my se přece rozlócíme! LÍZALKA (bouchne dveřmi. Za dveřmi křik a váda). FRANCEK (odchází skoro vesel. — Odejde).

Jeviště několik okamţiků prázdné. Zvoní poledne. Kolem jde

sedlák s čepicí smeknutou. Hluboké ticho. Pozadím 'jeviště přeběhne několik kluků a děvčat s děcky na zádech. Odzvoní. JEDNO DÉVČE (v běhu popotahuje punčošku).

Chlapci! Rekruti uţ jedó!

Z návsí zazní plnou silou hudba.

 

VÝSTUP JEDENÁCTÝ

Jeviště se plní. Lid se schází směrem, odkud se blíţí zpěv, provázený

hudbou. Na jeviště vejde průvod. Muzikanti vpředu. Za

nimi dva vozy, na nichţ je plno rekrutů. Koně jsou pentlemi zapleteni.

Na vozích májky. Rekruti zpívají, zvedají láhve, mávají

čepicemi. Ani tu píseň rekruti nezpívají všici současně. — Druhá

velká skupina (2. vůz) začne ji zpívat, teprve kdyţ první zpívá

uţ „neublíţil jsem . . . " Zpěv valí se přes sebe.

[: Spánembohem,

uţ jdu od vás,:]

[: neublíţil jsem :] ţádnému z vás. [:Jak mladému, tak starému, :]

[: neublíţil jsem :] z vás ţádnému. Za scénou.

[: S Pánembohem,

uţ jdu od vás, :]

[: aji jsem poznal :] faleš od vás.

MARYŠA (rozevírá okno a hledí na průvod). FRANCEK (z prvního vozu).

Hola! (Strhne opratě — vůz zastaví — rekruti tichnou.

Francek seskočí ještě v pohybu s vozu a jde ryohle k Lízalovu

statku.)

MARYŠA (od okna zmizí).

FRANCEK (sáhne na kliku a opře se. Zavřeno. Uhodí na dveře). Za dveřmi lomoz, křik a hluk Lízalky a Maryše. 1. REKRUT (z vozu).

Vyraz dveří!

FRANCEK (ui dříve, slyše za dveřmi křik, odskočí, rozeţene se

a přiskočiv mopným vzepřením těla nevykopne, ale kolenem vypáčí dveře).

MARYŠA (s výkřikem vletí mu vstříc do náručí).

FRANCEK (sevře Maryšu v náručí v síní, takţe z hlediště vidět jich není).

Zástup se směje.

FRANCEK (pustí Maryšu, odběhne a vyskočí na stupátko vozu.

Stoje tak vysoko na voze s májkou v ruce zavolá s ostatními: „S Pánembohem" atd.).

REKRUTI (pokračují s písní „S Pánembohem");

MARYŠA (klesne plačíc na lavičku) REKRUTI (zpívají dál).

Do sloky vpadne hudba a hraje marš.

 

VYSTUP DVANÁCTÝ

V posledních okamţicích vystoupí právě LÍZAL a zlostně hleď

Francka, právě kdyţ z náručí pouští Maryšu.

|| Vozy odjíţdějí. — Z jeviště hukot, zpěv, hudba. — Jeviště prázdní. — Píseň rychle zaléhá.

LÍZAL (zpovzdálí htédí za odjíţdějícími a pohrozí holi).

Saks ju měl, kluku, naposled!

Z dálky dále je slyšet melodii písně: „S Pánembohem" Opona v tichu spadne.

 

DRUHÉ JEDNÁNI

Obyčejná selská světnice. V koutě stůl, okolo něho lavice,

podél zdi dva lenůšky. Vlevo mezi okny malovaná truhla, napravo

proti ní vysoko nastlaná postel. Lištny plné malovaných

talířů a ţbánků, v rohu třírohá almárka „svatý kout". V levém

zadním koutě kachlová kamna, okolo nich lavice, na vrchu visí

bidla. V pravém zadním koutě na lenůšku koš s usušeným prádlem.

MARYŠA stojíc u koše překládá na stole prádlo. Oblečena

jako v I. jednání. Na malé stoličce u kamen sedí STAŘENKA

a loupá zrna z kukuřicových klasů. Stařenka sedí v popředí

jeviště nedaleko dveří do druhé světnice. U kamen na lavičce sedí

tetka STROUHALKA majíc vlňák přehozený přes ramena.

V ruce drţí klíč. Vedle sebe koš, z něhoţ průběhem hovoru vezme jablko, okrajuje a po kousku jí.

Kdyţ se opona vyhrne, je tetka v nejţivější rozprávce. Maryša poslouchá, neodpovídá a dělá své, zády obrácena k tetce.

 

 

VYSTUP PRVNÍ

MARYŠA, STROUHALKA, STAŘENKA.

Po chvilce vejde LÍZ ALKA a naslouchá.

STROUHALKA (s povzdechem a líčenou nedbalostí).

Ba! (Zívne si nucené,)

MARYŠA (bije rozčileně prádlem do koše).

STROUHALKA

Je to pravda! Nemůţe bét nic horšího, neţ takový manţelství.

Člověk pořádně usnót nemůţe a ráno, dyţ vstává, jako by na vodě vstával: všecko pod nohama uhébá, všecko z rukó padá

a co člověka těší, těší enem napůl a srdce pořád jako led.

(Zívne zas.)

MARYŠA

Vidíte a mě do teho ţenete.

STROUHALKA (odmítavě vrtí hlavou).

Ale to je jenom načas, neţ si Člověk zvykne. Taky sem na

svým kdejaké roh viděla a dnes? Su ráda, ze Tomáška mám.

Aţ přindeš do let, taky tak budeš mluvit. (Zívne zas.) Ba, milá děvčico, vdé se, dokud ses mladá — zhrbacenó si tě ţádné nevezme. Jako ta přezrálá hruška je pak člověk — nikdo o ňu nezavadí, kaţdé do ní kopne. Mlčení.

MARYŠA (S úsměvem).

No, na takový štěstí mám dycky času dost.

STROUHALKA

Nemysli si to. Oas uběhne jako pěna — a voda po ní zůstane.

(S povzdechem.) Já dybych byla svobodná, hned bych si Vávru vzala.

MARYŠA

A šla byste, kam šla jeho první ţena. Tu bil a — druhó bude

hladit, ţe?

STROUHALKA

Hladit nemusí a bít taky nemusí. Kaţdá si udělá z muţa, co

sama chce. Je-li nedobré, sama je tím vinna. MARYŠA (chladně).

Taky dycky ne. (Ţivě.) Neboţka jeho ţena — jaká to byla hodná osoba a jaké měla ţivot? Dodnes by tu byla, kdyby nebylo Vávry.

STROUHALKA (podráţděně).

A jdi mně ke všem kozlům s takovéma řečima. Reč se mluví

a voda teče a všecko omyje. Neboţka umřela na sucho nemoc.

Bylo odjakţiva taková suchóčká jako komár a chorobná

aţ do smrti. Vávra s ňó ţádný Tadosti neměl. On byl v neštěstí

a ne ona.

MARYŠA (jako by Strouhalku ani neposlouchala, s povzdechem

a trpkým úsměvem kývne hlavou). —

Moje kamarádka, Stázka, ta ví, co je pravda. Sloţila tam

u nich a utýct před ním musela. Takový to bylo. To byla ta

suchá nemoc. A Stázka je přece věrná a spravedlivá děvčica. STROUHALKA (uštěpačně).

Je, ale pro keho. Jak ze mléna pro mámu ţivobytí vodnášela,

to ti neřekla? A ţe ju Vávra jednó dopadnul a vyhnal — to ti taky nepovídala? Co ti nalţe, to věříš — a co je pravda, pro to seš hluchá.

MARYŠA (ui to nemůţe poslouchat; sepne ruce).

Proboha vás, tetičko, prosím, aspoň vy se ustrňte. Copak uţ nikdo nemá svědomí? Kdekdo přinde, kaţdé o něm mluví,

kaţdé jé chválí a o ničem jiným ţádné vědět nechce neţ

o něm. Copak myslíte, ţe su uţ tak hlópá!? Aji ta dívka uţ začala, a já vím, ţe só všickni navedení a vy i s nemá. Ale

mluvte si co chcete pěknýho o něm, malujte si ho terna

népěkňéšíma barvama — je ho přece vidět nemoţu. — Celá

se dycky otřesu, jak si na něho jen vzpomenu. A vy dyţ to

vidíte, jako rozumná ţena s dětima — měla byste sama našim domluvit a ne mě ještě do teho hnát zároveň s ostatníma.

STROUHALKA

Ale, boţe, děvčico, dyť já ho do tebe necpu. Copak su dohazovačka nějaká? Dyť si dělé co

chceš. Ale seš mladá a nemáš

toli rozumu a zkušenosti co já stará. Jako tvá tetka moţu ti přece poradit? Sama si dělé co chceš! Já jen povídám, co si

o tom myslím, a ty si zas potem rozvaţ, co sama chceš. Copak je mně tak dvakrát po tem? Já s tebó nebudu.

MARYŠA

A kdyţ se mnó nebudete, proč teda na mě doráţíte, proč

chcete mýmu neštěstí? Proč? STROUHALKA (podráţděně).

A protoţe máš hlavu jako z kameň a. Roba seš a mluvíš jako děcko.

MARYŠA

Tak uţ mně to připadá (se slzami v očích), jako by mě z domu

vyháněli. Pláču, prosím, naříkám a jako do dubů dybych

mluvila. Dybych snáď krvjó zaplakala, taky by mně to nebylo

nic plátno. Dnes mám jet na katechismus a ani se mě

neptajó, chcu-li nebo ne. Ohlášky sem měla a taky jako by

mě ani nebylo. Nikdo uţ na mě pěkně nepromluví, kaţdé se

jen utrhne — a bude-li to tak trvat dál, snáď, Boţe (sklesne na mysli).

LÍZALKA (v pootevřených dveřích naslouchá a při posledních slovech celá se vychýlí ze dveří a mrkne na Strouhalku). MARYŠA (pokračuje).

— snáď budu muset aji povolit —

STROUHALKA

A dobře uděláš; jinýho neţ oěistec beztak ti doma nečeká.

MARYŠA (vášnivě).

A co kdyţ mu potem uteču!?

STROUHALKA (úplně klidně).

Neutečeš. To kaţdá tak říká před svatbó — a potem je ráda — ţe sedí.

MARYŠA

Kaţdá ne —

STROUHALKA

Ba skoro kaţdá.

MARYŠA

Podívéte se na Cermačku z Borkovan! Taky ju nutili a uţ je

od muţa pryč. Néni temu ani půl léta, co je vdaná. STROUHALKA (uţ se zlobí).

To je zas řeč! Čermák je opilec a škaredé chlap — a Vávra

je statné muţ a mlynář — MARYŠA (chladně).

Kemu se líbí. (Dopálena, uţ skoro se vztekem se rozkřikne.)

A dyby byl ze zlata — já ho nechcu! STROUHALKA (dá se do smíchu).

No, nechcé si, copak mně je do teho, ţe na mě křičíš? Pro mě vem si třeba Francka.

 

VYSTUP DRUHÝ

PŘEDEŠLI. LlZALKA (vkročí do světnice).

LÍZALKA

Maryšo, di a přines sklínky z police.

MARYŠA (odejde). Předešlí bez Maryše.

LÍZALKA (zatím co Maryša odchází, k tetce nahlas).

Všecko máme roztáhaný, nic nemůţu najít. Takové nepořádek

uţ nepamatuju — — — (přeruší řeč a nahne se k tetce,

kdyţ Maryša odešla). 0 Franckovi mlč, teho jí nepřipomíné. Hned je horší. .

STROUHALKA (třepe rukou a kroutí se).

Enem nech, jen nech — sak já vím, co dělám.

PŘEDEŠLÉ. Vejde MARYŠA se sklenkami; později bez LÍZALKY. LÍZALKA (bére sklenky od Maryše).

Musím je umyt. Na prst prachu je na nich. (Odejde.)

MARYŠA (ohlíţí se po ní, az zajde; posud rozčilena).

Dobře ste mně připomněla. Kdyţ uţ pro nic jinýho — kvůli němu to neudělám.

STROUHALKA

Kvůli kemu? Kvůli Franckovi?

MARYŠA (rozčileně přechází po světnici a uklízí poodlozené věci).

Mě v psaní prosí a naříká, abych na něho pamatovala, abych mu nekazila ţivot — (zarazí se). STROUHALKA (se směje).

MARYŠA

Co se smějete, tetičko?

STROUHALKA

Ach — tak! Dyť je to k smíchu! (Váţně pokyvuje hlavou.)

Papír snese aji centy slz a nic néni pravda. Jdi mně s tó neplechó! — Kdopak na muţský co dá?! Rozumná nic.

Banda jedna jako druhá — všeci só stání. (Tónem, jakým

se vypravují pohádky.) Měla jsem já, milá brachu,

taky svýho Františka! A taky mně vţdycky říkával: kdyţ

mě nedostane, ţe si něco udělá — a ţe to nevydrţí a ţe

do vody skočí — a potem zas ţe do světa uteče a nikdá víc, nikdá ţe se nenavrátí, nadosmrti bude zkaţené, na celé ţivot pryč. A kdyţ sem si musela vzít Tomáša — co udělal? — Nic.

Nějaké čas rámusil — potem si namluvil jinó a je mu taky dobře. A ostatní só všeci takoví — z jedné lóky kvítí. (Ke

stařence.) No, je temu tak, bábo, nebo ne? ^

STAŘENKA (od kamen — stále drhne kukuřici — po dlouhé chvíli).

Eh, já vás neposlóchám.

MARYŠA

A taky to všecko nemusí být pravda. Dostál uţ je to stařeček

— bílý vlasy má, jednó nohó stojí v hrobě — taky nedostal

tu svó a dosavád, dyţ si vzpomene na svó Filomenku

— svěsí hlavu a říká, ţe zapomenót nemoţe a nemoţe. STROUHALKA (zívne).

Dostál je Dostál, ten kdyţ má v hlavě, dycky brečí, ani si

nemusí na Filomenku vzpomenót. (Vyndá z koše jablko, olupuje

kudličkou a pokusuje.) Mlčení.

STROUHALKA

A Francek? Sak to je taky čisté pták. Před tebó měl Sefku

Vomastovu, po ní Terezu Fraňkovu a po tobě bůhví, co jich bude ještě mět. Je na vojně a tam jé nikdo nehlídá.

Buď ráda, ţe je tam. Kdo ví, jak by to ještě dopadlo. Šelma je a s ohněm néni co hrát. Hned chalupa hoří. MARYŠA (mlčí).

STROUHALKA (po přestávce).

Esli se na sebe nevohlíţíš, na ňé se nevohlíţé. — Setřepe

to se sebe jako hóser dýšč. Budeš vědět — z těch slz, co pro

něho lejeŠ, kapka na něm nezvostane. Sak (ledabyle) náš Josef psal, ţe se tam nemodlí jenom za tebe. MARYŠA (urputně).

To néni pravda!

STROUHALKA

Tak je to leţ. Já jen povídám, co Josef píše. Ostatně, co se

budem přít. Na to všechno ti, má milá, tvůj rozum nestačí. Musíš si myslet, ţe seš enem hlópý děvčisko.

MARYŠA

Třebas blópá, třebas nemám toli rozumu jako vy, zato ale

srdce mám... Ale vy ho nemáte! Ste na mě jako ti sršni

keři se na Člověka sesypó a tak dlóho bţodajó a štípajó, aţ

uštípajó. (Polo s pláčem.) Kaţdé jako ten ščór na člověka

přileze (popadne koš s prádlem), ani Člověk neví, a répne, aţ

krev v ţilách se zastaví.

 

 

 

 

VYSTUP ČTVRTY

PŘEDEŠLÍ - LÍZALKA.

 

STROUHALKA (rozhodí rukama a vstává). No, jak teda rozumíš.

LÍZALKA {předstoupí, sklenky drzí v ruce a chvilku poslouchá' vzpurně).

Ale, ţe se s ňó dáváš do řeči, osobo stará. Bůhví, co si to myslí o sobě: esli ju budeme poslóchat my anebo ona nás.

(K Maryši) Jdi mně z očí a kamna sprav! (Dívá se ke kamnům.) Dříví tu taky néni. (K Strouhalce.) Jako slepá chodí. Předešlí bez Maryše.

STROUHALKA

Milá brachu — ňepude to. Hlava jako z kameňa — nic do

ní nevpravíš. Jen pořád jako by kosó o ňu zvonil, zub na zub a práca marná.

LÍZALKA (klidně postaví sklenky na stůl a nahne se na okno pro

láhev vína. Nalévá do skleničky). Copak její řeči! My uţ ju

ani neposlócháme. — Na, napi se — je dobrý. (Podává tetce

sklenku.)

STROUHALKA

Tak dé pánbu zdraví. (Pije.)

LÍZALKA

Ňa mó duši, věř mně nebo ne, ale tak si oddechnu, až ju

budu mět z krku. To je čert děvčisko! Dyť se uţ začala aji se

mnou rvát! Utýct nám chtěla — všecko uţ měla schystaný, uzlíček svázané a pryč. Mocó sme ju museli přihnat zpátky. To, jak mám ruce poškrábaný. Strkala se mnó jako chlap.

Vidíš ju. (Ukáţe hlavou na vstupující Maryšu.)

 

 

VYSTUP PÁTÝ

PŘEDEŠLÍ. MARYŠA, STROUHAL

 

MARYŠA (nese v náručí dříví, přiklekne ke kamnům a opravuje oheň).

STROUHAL (vejde za Maryšou, v koţichu; ve dveřích kývne na Strouhalku prstem).

Poď uţ dům! Co tady máš co plkať? Doma je jí potřeba a ona si tu sedí na besedě. LÍZALKA (nalije mu vína).

Napité se taky. Copak tak spěcháte? STROUHAL (béře sklenku).

Ale — slívku pálím a aby člověk pořád u teho seděl.

(Změkne.) Dé pánbu zdraví a boţí poţehnání! (Vyklopí sklenici

naráz.) Uţ běţím. (K ţeně.) Přiď brzy! (Rychle odchází.)

Spánembohem!

Předešlí bez Strouhala.

STROUHALKA

Copak ste měli dobrýho k obědu?

LÍZALKA

A nic ještě. Cekám, aţ přinde staré. (K Maryši, která dosud klečí u kamen a zamyšleně opírá

čelo o ruce.) Co tu dřepíš?

Di a oblíké se. Vávra tu bude co nevidět. Josef uţ spravuje vůz.

STROUHALKA

Uţ pojedó? (Významní se podívá na Maryšu.)

LlZALKA

Na ňu čekat nebudem! Ohlášky uţ só, tak co. (K Maryši.)

Nesly šelas?

MARYŠA Svzpřímí se u kamen — rozhodně).

Já nikam nepojedu!

LlZALKA (rozkřikne se).

Mlčíš! Tak se ke mně mluví? Néni ti hanba před lidima? Uţs

odhodila všechen stud a váţnost k rodičům? (S pláčem —)

Co sem já se na ňu naspravovala, naprala a nadělala, co sem

se jí nanosila, s ruky na ruku napřekládala, nocí pro ňu nespala,

co nélepšího sem měla, od huby sem si utrhla a jí sem

dala — a to mám včil za to? Na to sme tolik škrtili, aby se

pachtila za lecjakým ţebrákem, které nic nemá neţ těch pár shniléch došků na střeše? Na to sme ti vychovali, abys nám

k starosti zármutek dělala? MARYŠA (hrdě).

Neţ pro Vávru, radši ste mně krkem měla zakrótit — tak

vám to řeknu!

LÍZALKA (podepře si ruce v bok a dívá se s úţasem hned na svou dceru, hned zas na Strouhalku).

I ty — Kdepak ses naučila tak mluvit? A toto je zas něco

novýho! To tě ten tak mluvit naučil? (Hledí na ni.)

Ešče hanbu nám budeš tropiť? Tak mluví ta néhorší a ani

ta si to nedovolí. Nebojíš se Boha? Nebojíš se lidí, ţe budó

prstem na tebe ukazovat? Neříkají ti uţ nějak? — — Nač chodíš do kostela? — Co tam děláš? — Přece su já tvoje

matka. Víš to ešče? (KeStrouhalce.) Pré sem jí měla krkem

zakrótit. (K Maryši.) Víš ty, co mluvíš? Nebo seš uţ tak tupá,

ţe ani nevíš, co povídáš — — — MARYŠA (chytá se za hlavu).

Ba uţ nevím — Celá uţ su jako vrtohlavá, celá zmámené

(Dává se do pláče.) Do hrobu dybyste mě poloţili, taky

nebudu nic vědět

STROUHALKA (mrkne na Uzalku). No, já uţ teda pudu.

LÍZALKA (s okázalou přísností).

Budeš poslóchat nebo ne?

MARYŠA

Ale dyť na mě tak nekřičte! Pusťte mě z domu a budete mět

po trápení.

LÍZALKA

A kam pudeš? Do Brna za vojákem? Haňbu nosiť po světě?

A potom polezeš jak ta Vrběena — — Pěkná láska! Děcka

chodí ţebrat. Té haňby chceš, abych se dočkala?

MARYŠA

A šak, co nadáváte ţebráků? Vy ste taky nic neměli.

LÍZALKA

Neměli. Ale my sme poslóchali rodičů, a to nese poţehnání.

Ostatní Pánbu přidal. Jak říká pan farář: „Poslušném dětem

poţehnává, neposlušný trestá."

STROUHALKA

No, dítě, tvá matka mluví jako zkušená ţenská — nemyslí to

s tebó zle —

MARYŠA (současně při posledních slovech tetky s pohnutím se obrátí po Lízalce, sepne ruce).

Maminko drahá, pro milosrdnýho Boha vás prosím — nenuťte

mě. Já vám slibuju, ţe na Francka zapomenu, aţ

z vojny přinde — vyhnu se mu, ve všem vás budu poslóchat,

jenom do Vávry mě nenuťte. Dyť mně nelamte ţivot! — LÍZALKA (vpadne).

Eh, pořád mně tu skuhré. Tam! (Ukáţe k druhé světnici.) Di

se oblíkat!

MARYŠA (odchází):

STROUHALKA (urovnává vlňák přes ramena a s Lízalkou odchází).

 

 

VYSTUP ŠESTÝ

MARYŠA - BABIČKA.

 

MARYŠA (zastaví se na prahu druhé světnice, ohlídne se za sebe

a spočine pohledem na stařence. Chvíli na ni hledí, pak jde k ní, poklekne a vezme ji důvěrně za ruku).

Babičko zlatá — Co vy ternu říkáte?

BABIČKA

— Eno (povzdychne si a. ohlíţí se po dveřích, neposlouchá-li

někdo. Po delší chvíli mluví zvolna, slovo za slovem, mezi kaţdou větou přestávka, tónem přímým, rovným, klidným,

beze vší třaslavosti v řeči). Já su sama nad tém hlópá. Bévá temu tak aji tak. Je to s tebó, dceruško, zlý. Doma ti nečeká neţ nadávání a bití, a tak nevím.opravdu, jak bych ti dobře poradila. Do lidí člověk nevidí a do tebe taky ne. A potom

si myslím, máŠ-li Františka ráda, uţ je ti to jedno. Jemu1 tě

nedajó — na to ani nepomysli — a tak, odende-li Vávra, přinde

druhé, zas třetí - » — Petr nebo Pavel — — Tak nezvostaneš, jednó se vdát musíš.

MARYŠA (vstává, sáhne si na čelo). Stařenko, (vyděšeně) jak to mluvíte?!

BABIČKA (vstává utírajíc si potají zástěrou slzu; ohlíţí se. Po

chvíli). Eh, já ti nemůţu říct: braň se. (Trpce.) A, radši se

mě nepté. (Ohlíţí se.)

 

VÝSTUP SEDMÝ

PŘEDEŠLÍ. LÍZAL vchází. BABIČKA později belhavě odejde.

 

LÍZAL (vesele).

No, Maryšo — copak? Ţenich přinde co nevidět a ty néseš ještě ani ustrojená.

MARYŠA (utírá slzy).

LÍZAL

Co zas? Dyť na jatku nepudeš. Na katechismus musí kaţdé

jít — (Jde a odkládá beranici.) Vy ţenský ste přece enem divný. Místo co máte před svatbo véskat a smát se — dáte

se do pláče. Dyť se toho katechismu tak nebuj. Přeces chodila do školy a dyckys uměla.

MARYŠA (rozběhne se a padne před ním na kolena).

Tatínečku zlaté — proboha vás prosím — (Pro pláč nemůţe

dál a líbá jenom jeho kolena.) LÍZAL (zdvihá ji se země).

Ale děvčico — dítě — No, deť — — — Neplač — (Vlídně.)

Franckovi ti přece nedám!

MARYŠA

Ale já vám k ţivýmu Bohu přísahám — ţe na něho zapomenu.

— Dyť na něho ani nemyslím!

BABIČKA (vstane a přidrţujíc se předmětů v cestě tiše se odšourá ven).

LÍZAL

Ale, ale — copak bys — no jdi obleč se pěkně — (odvádí

Maryšu do druhé světnice) já s matkó ještě promluvím — ale udělej mně radost — a obleč se.

MARYŠA (vrávoravě odchází do druhé světnice).

Boţe, dybych snad do toho kameňa mluvila, spíš by se

ustrnul. (Odejde.)

LÍZAL (sám; přejde jizbu).

To — to je čerchmantský děvčisko. To sem si nemyslel, ţe to dá toli práce. (Vyndá dýmku z kapsy.) Já bych j u— přece nerad zkazil.

 

 

VYSTUP OSMÝ

LÍZAL - LÍZALKA.

 

LÍZALKA (vejde).

No — a kde je ţenich?

LÍZAL (cpe do dýmky). Přinde hned.

LÍZALKA

A jak je s notárem? Byls tam?

LÍZAL

Byl. Nestaré se — sak vím, co dělám! (Vyjme ze záňadří papíry

a ukládá je do trojhranné skříňky v rohu lavic u stolu.)

Co patří jí, to dostane ona. On ať se hojí svým. Nebudu za

něho vyplácet dluhy! Ale něco jinýho se mně neehce líbit — Maryša. — Mně se to přece jenom začíná v hlavě rozkládat. — Zivó mocó se to děvče brání. LÍZALKA (s opovrţením).

I snad by ses nespáčil? Kaţdá dělá před svatbó takový rant.

LÍZAL

No nešť — já vím — taky moc na to nedám, ale pro vdovca

s dětima je mně jí přeci enem líto.

LÍZALKA

Eh, líto, nelito! — Musí to bét, dokáď je čas. — (Náhle se

obrátí.) A kemu ju chceš dát? (Uštěpačně.) Franckovi? LÍZAL (trhne sebou).

Co by Franckovi! Copak néni jinéch ţenichů dost?

é6

LÍZ ALKA (ironicky).

Přebíraný zboţí za moc stojí! A myslíš, ţe to budeš mět jinačí?

Já neříkám, ţe se nevdá, ale zvostane nám na krku

rok, dvě leta a abys ju dal Franckovi. Přinde z vojny a co

potem? Tak*se celá třesu strachem a zlosťó, jak si na to jen pomyslím. Proto říkám, pryč s ňó —- pryč! Dokaváď je čas.

Stane se neštěstí a to ti jí potom nebude líto?

LÍZAL

To je pravda, to je pravda. Děvče jako vítr — a ten čertův

chlapec je.všeho schopné. No — no — uţ to teda vloţím do rukó Hospodinovéch.

 

 

 

VYSTUP DEVÁTÝ

PŘEDEŠLÍ. Zaklepe a vejde VÁVRA.

 

VÁVRA

Dobrý odpoledně! Tak uţ su tu.

LÍZALKA

Vítám vás.

LÍZAL (podává mu mlčky ruku). LÍZALKA (utírá ţidli zástěrou).

Posaďte se. Maryša bude hned oblečena. (Přinese láhev. K Lízalovi.) Posluţ vínem. LÍZAL (nalévá víno).

VÁVRA (podívá se na hodinky).

Uţ je čas, abysme jeli. —

LÍZALKA (ceštou do vedlejší světnice).

Sak do Mótnic néni tak daleko. Za čtvrt hodinky ste tam.

(Odejde za Maryšou.)

Ve vedlejší světnici tlumený rozhovor mezi Maryšou a Lízalkou.

LÍZAL - VÁVRA.

LÍZAL (zavdává).

No pil

VÁVRA (bere sklenku).

Pánbůh poţehná.

Ve vedlejší světnici hádka.

LÍZAL

Musím se podívat, má-li Josef koně spraveny. (Ohlédne se

starostlivě po vedlejší světnici. Odejde.)

 

 

VÝSTUP DESÁTÝ

VÁVRA - MARYŠA - LÍZALKA

 

MARYŠA (vyběhne před Lízalkou, která ji ţene. Maryša jde ke kamnům, sedne na lavici a vzorně podepře hlavu o ruku). LÍZALKA (za ní).

Zpropadený děvčisko! Pořád budeš odmlóvat? Budeš se

oblíkat?!

VÁVRA (k Lízalce).

Ale nechte ju — sak ona půjde. (Přistoupí k Maryši.)

LÍZALKA

Ze se pod ůó zem neslehne! (Odejde.)

 

 

VÝSTUP JEDENÁCTÝ

VÁVRA - MARYŠA

 

MARYŠA (obrátí se k Vávrovi; prosebně).

Pane Vávro, co sem vám udělala, ţe mě tak pronásledujete?

Dyť přece vidíte, ţe se rukama nohama bráním, srdcem stojím

proti vám, a přece chcete, abych byla vaŠó ţenó a vašó bét nemoţu. Dyť tu nejde o rok nebo dva! Jak já k tomu

přindu, abych pro vás obětovala celé svůj ţivot? Mňéte rozum

aspoň vy, kdyţ ho naši nemajó! VÁVRA (přisedne k ní).

No, no! Načpak ty slzy! Nebuj se. Budu tě mít jako oko

v hlavě. Nebude se ti u mně stýskat. Co ti na očích uvidím, to pro tebe udělám a dycky ti bude u mně lip neţ tady. Dyť

si to tak zlý nepředstavuj — to se ti to všecko jenom včil tak strašný zdá.

MARYŠA

A moţná, ţe je to ještě horší, neţ si sama myslím. (Prudce

vstane.) Dyť vy máte děti! Nebojíte se, ţe se vám lidi vysměj

ó? Proč se pachtíte za tak mladó děvčicó? Coţ nemáte

ani kusa svědomí? Rozmyslete si to — ještě je čas. (Odmlčí

se.) Chcete, abych šla s váma na faru, potem ke svaté zpovědi

a přijímání. Jak si vemete na svědomí tak těţké

hřích —? Před Boha chcete jít a — nebojíte se ho? Jaké to

budu mít ţivot s vámi, dyţ ani to u vás nic neplatí!? Rozvaţte si to, co před sebe berete — Pán Bůh vás potrestá.

VÁVRA

Ale Maryško! (Vlídně ji bere za ruku a vilně chce ji obejmout.)

MARYŠA (mrštným pohybem ruky odstrčí jej a škrábne do obličeje).

Nechte mě! (Jde prudce do vedlejší světnice.)

VÁVRA (sám; sáhne si do tváře, pak na ruku, zakroutí hlavou,

jde ke stolu, nalije si vína a vypije rázem, pak sedne a zamyslí se).

Na mó dušu — jak to vypadá — radš bych zůstal tak. (Odmlčí

se, pak prudce vstane a pohrozí za Maryšou.) Ale, jen aţ budeš má, máš ty vědět, co je poslušnost.

 

VYSTUP DVANÁCTÝ

VÁVRA. — Vejde LÍZAL a za ním se přišourá BABIČKA, kter

sedne zas na stoličku ke kamnůni. LÍZ ALKA.

 

LÍZAL

No tak, koně uţ só zapřaţeni — moţete s Pánem Bohem jet

(K Vávrovi.) Kde je Maryša? Ještě néni oblečená? (Jde do

druhé světnice.)

MARYŠA (za dveřmi vztekle).

Jděte pryč. Já se oblíkám!

VÁVRA (radostně pro sebe).

No tak — uţ je vyhráno. (Venku zapráskání bičem.)

LÍZAL (k Lízalce). Jdi tam — pomůţ jí. — LÍZALKA (jde).

MARYŠA (bouchne před ní dveřmi — týmţ tónem).

Jděte pryč! Já se obleču sama. -

Všichni vymění spolu němý pohled.

LÍZALKA

I já tam na ni půjdu a já jí pomůţu. —

VÁVRA (zdrţuje Lízalku).

Ne — nechte ju bét. Půjde-li po dobrým — půjde. Ve zlým

nespravíte nic ani vy, ani já. — Nechte ju bét. —

LÍZALKA

Snad se taky uţ nepáčíte? Nebylo by vás hanba?

VÁVRA

Nepáčím se, ale nechte ju bét . . .

Ticho.

 

 

VÝSTUP TŘINÁCTÝ

PŘEDEŠLÍ. MARYŠA.

(Dveře se otevrou a vejde MARYŠA, uplakaná, oblečena v parádní

kroj. Přikryje si jednou rukou tvář a chvilku tak nerozhodně

stojí na místě, pak za hlubokého ticha.)

 

MARYŠA

Já vás teda poslechnu, abyste mě proklínat nemusili, ţe su

. nezdárná vaša dcera. — (K Vávrovi.) Já si vás vezmu, pane Vávro, (s rostoucí vášní) ale máte vy vědět, k o h o si berete. (V chůzi na odchodu.) Bude to ţivot k utopení. (Sama vykročí

první do síně.)

OSTATNÍ (za ní).

MARYŠA (náhle se u dveří obrátí, přikročí k babičce a chvatně.

políbí jí ruku. Zatím co jde k stařence, stojí Vávra, Lízal

a Lízalka téměř jiţ ve dveřích, takţe scéna Maryši se stařenkou odehrává se'v popředí při prázdném jevišti).

BABIČKA (vstane, oprašuje klín, postaví se k Maryši, rozeţene se rukou a pak chromou svou ruku poloţí jí na prsa).

Uţ teda jedeš? (Líbá Maryšu na čelo a dá se do pláče.) Za hlubokého ticha Maryša rychle nato odchází.

 

 

 

VYSTUP ČTRNÁCTÝ Ţivý ruch.

LÍZAL (na odchodu za Maryšou). No zaplať Pánbůh — to byla práca! Všichni odejdou mimo babičku.

 

 

 

VÝSTUP PATNÁCTÝ

BABIČKA (sama. Vyprovází všechny aţ na práh. Vrátí s

na své místo, chopí se zas kukuřičných klasů a S,*®*«

si). ZdGch*

Ach ja! Pánbu jí pomáhej! (Loupe dál.) Opona spadne.

 

TŘETÍ JEDNÁNI

(O dva roky později neţ I. akt.)

Venkovská hospoda. Napravo v pozadí nálevna ohrazená

dřevěným vysokým šprlením. Na stěně nálevny visí starý plakát

paroplavební společnosti, pak plakát továrny na hospodářské

stroje a vedle novoroční přání kominíkovo. Nálevní okénko. Před nálevnou napravo velký kulatý masivní stůl o čtyřech nohách.

Na levé straně jeviště dvě okna. U okna v popředí malý čtyřhranný

stolek, pod oknem lavice. Kolem stolku ţidle. U okna

v pozadí šicí stroj. Vzadu vedle dveří podlouhlý stůl. Po jeho delších stranách lavice.

U šicího stroje sedí HOSPODSKÁ a cosi páře. V nálevně stojí

řeznický tovaryš PAVEL a čistí \lampu. LÍZAL sedí v pozadí u stolu a nemluví, jen pije a pokuřuje z dýmky. V levém popředí sedí FRANCEK. Naproti jeviště úplně v popředí dveře vedoucí

do jatky. U nálevny stojí jeden SEDLÁK a pije sklenici piva.

Průběhem jednání trousí se sedláci v dlouhých aţ po zem sahajících hnědých koţiších.

VYSTUP PRVNÍ

 

HOSPODSKÝ, HOSPODSKÁ, FRANCEK, LÍZAL, PAVEL,

SEDLÁK.

FRANCEK (sedí úplně od ostatních v levém popředí. Lokty opírá

o kolena a hledí do země. Hospodský s dýmkou v zubech, opásán bílou zástěrou, sedí u něho a

zády obrácen k šenkovně domlouvá Franckovi).

HOSPODSKÝ (důvěrně).

Byls uţ ve dvoře?

i FRANCEK Nebyl.

HOSPODSKÝ

Tak «tam di a popros pana správce, aby ti vzal do sluţby.

Tak zvostat nemůţeš. A z teho si uţ nic nedělej. Co tam, to

tam, krku uţ temu nezlomíš a na proraţení zdí néni hlava dost tvrdá. Jednó je vdaná a konec. Děkuj Pánubohu, ţe ti

z vojny pustili, a staré se, jak bys poctivě uţivil sebe a mámu.

Pití a marnýho tólání nech! Jako tvůj poručník ti to

radím. Radši šetř — nemáš na rozhazování. Vávru nech »pokojem,

nic uţ nespravíš. (Jde a dodává sedlákovi, který

dopil.)

SEDLÁK (odchází).

FRANCEK (po řeči hospodského napije se z plechového litru a odstrčí ho pak).

Eh, lítosťó uţ ani pít nemoţu. Pro ňé vyrostla? HOSPODSKÝ (přistQupí zas k němu).

No, uţ jsem řekl. Nech všeho. Néseš baba. Kdyţ nic jináč seber se a di do světa. Sejde z očí, sejde z mysli.

FRANCEK

Pudu, síréčku, — ale . . . (Pohrozí komusi rukou J

HOSPODSKÝ (pokrčí ramenoma a odejde po svých).

FRANCEK (potají setře s oka hřbetem ruky slzu a pak chvatně se napije).

 

 

 

VÝSTUP DRUHY

PŘEDEŠLI. — Vejde soused FRANĚK.

 

FRANÉK

Dobrý odpoledně — (K hospodskému.) No, uţ máte po poráţce?

HOSPODSKY

Skoro.

FRANÉK (zhlédne Francka a sáhne mu vlídně na rameno). To

ses ty, Francku? Hlásné ti hledá; máš jít ke starostovi. FRANCEK (příkře).

A co zas?

FRANÉK

A nevím. Cosi skrzevá vojenské pas.

FRANCEK

Hněď, jen co dopiju. (Vyndá z náprsní kapsy verţinku a zapaluje

si ji.)

 

 

 

VÝSTUP TŘETÍ

PŘEDEŠLI. - Vejde MARYSA-VÁVROVÁ, V dlouhé kartounové

sukni, vytáhlá, bledá, s očima zapadlýma do tmavých

víček, ve tváři vpadlá, se zašpičatělou bradou. Na ruce má koš

naplněný prázdnými lahvemi od piva. Mluví jen co musí, na nikoho se neohlédne, a kdyţ jde kolem Lízala, ani si ho nevšimne.

HOSPODSKY

Vítám vás! Copak nám nesete?

MARYSA-VÁVROVÁ (mlčky vyndává láhev po láhvi, staví je na desku nálevny, pak tichýmy krotkým hlasem). Pro maso idu.

55

HOSPODSKÝ (k Pavlovi).

Pavle, jdi a usekni páňm&ně masa.

PAVEL (jde, otevře dveře od jatky — MARYSA-VÁVROVÁ za nim a postaví se do dveří tak, aby viděla do jatky).

PAVEL (v jatce). _

To tady?

MARYŠA-VÁVROVÁ (nahne se do jatky).

Třebas —

Z jatky slyšet dvojí seknutí sekerou a řinčení váhy.

FRANCEK (přistoupí nepozorovaně k Vávrové a podává jí ruku. Celý výstup odehrává se v popředí).

No, Maryšo — mě uţ neznáš? —

VÁVROVÁ (zcela nenápadně, jen málo obrátí po něm hlavu a lehce se usměje).

To seš ty? Vítám tí z vojny. (Přijímá ruku Franckovu a odkašle

si.) Uţ ti pustili?

FRANCEK

Pustili. No a . . . (Hraje si s virţinkou.) Jak se ti vede?

VÁVROVÁ (neodpoví, jen se ohlédne, vyvrátí vzhůru po něm oči a vejde aţ do jatky).

FRANCEK (několik okamţiků čeká, aţ se Vávrová vrátí, pak ale

najednou jde ke svému pivu, dopije, hospodské u šicího stroje zaplatí a vytratí se).

HOSPODSKÝ (za ním).

Uţ nepřindeš?

FRANCEK (mezi dveřmi furiantsky).

Nevím. (Odejde.)

Předešli bez Francka.

VÁVROVA (vyjde z jatky, a cestou urovnávajíc víko u koše, přistoupí k hospodskému a podává mu peníze).

HOSPODSKÝ

Kolik platíte? (Bere peníze.)

VÁVROVA

Dvě.

HOSPODSKY (podává jí nazpět). VÁVROVÁ (vezme peníze).

Spánembohem! (Odejde.)

 

VÝSTUP ČTVRTÝ

PŘEDEŠLI bez VÁVROVÉ. PAVEL. Později vejde soused

BUCEK.

FRANĚK (posadí se ke stolu, kde sedí Lízal).

PAVEL (vychází z jatky).

Vítám vás!

FRANĚK (k Pavlovi).

Dé mně sklínku piva.

HOSPODSKY (mezitím k Lízalovi).

Copak, vy s Maryšo posud na sebe nemluvíte?

LÍZAL (neodpoví, natáhne se na ţidli, utáhne koţich a pije). SOUSED BUCEK (vejde).

Dobrý odpoledně. — Copak ţe Vávrová ide odtáď s Franckem? HOSPODSKÁ (ţivě).

Jdou spolu? (Nachýlí se do okna.) Opravdu. — pane, jaksi jé odbévá; nechce s ním jít.

Mimo Lízala všichni se tlačí k oknu.

SOUSED FRANĚK

A to to nedopadne dobře.

Všichni od okna mimo hospodskou odstoupí.

LÍZAL (nedává na sobě ničeho znát, hlasitě si odplivne). HOSPODSKÁ (sedne zas k šicímu stroji a hřmotí nůţkami). Ticho.

HOSPODSKY (odstupuje od okna).

Dobře má, ţe ho odbévá. — Vdaná je — jakýpak s ním povede řeči...

HOSPODSKÁ (mluví v přestávkách, oddělujíc větu od věty, obírajíc se přitom prací).

Chuděra! Ta vypadá! Onehda jsem ju viděla v kostele, ale spráskne ruce) v duchu tak jsem nad ňó udělala. Aţ jsem

se jí lekla. Taková suchá, jakási dlóhá — a včil taky taková smutná chodí a enem ty oči jako by se do řeči chtěly dát. —

Ta má meslím ţivot!

HOSPODSKY (ohlédne se po Lízalovi; uštěpačně). No, zato má mlén.

LÍZAL (mlčí a pije).

HOSPODSKÝ

Kam se to podělo — boţíčku milé, kam se to podělo! Ty

tváře, ty ruce! — Děvčica —- oči mohl kaţdé na ní nechat,

jak byla pěkná, vţdycky bílá, plná — a včilka — (obrací se ke

všem) ani snáď nejí, nespí. — A nic pré si nenaříká — nic — slova pré nepromluví, enem co musí — a tak tichá" —

tichá chodí a trpí jak ta ovečka v trní, aţ meslím dotrpí.

(K Lízalovi přímo.) Stréčku Lízale, néni vám jí líto? To ste

jí přece měl nedělat — tak zkazit mladé její ţivot!

LÍZAL (zdlouha vzdychne).

Eh! (Mlčí. Po chvilce.) Neptéte se mě na nic a nechte mě s pokojem.

HOSPODSKY (postaví se aţ k němu).

Vávra pré ti chce ţalovat, je to pravda? Necheš pré mu dát, co ste spolu smluvili.

LÍZAL

A je ti co po tem? Ať ţaluje!

HOSPODSKY

No, nevím — Vávra je šelma.

 

VÝSTUP PÁTÝ

PŘEDEŠLI. Za hovoru vejde HORAČKA.

HORAČKA (zamotaná Ido vlňákuj s hůlčičkou v ruce. Nejisté se rozhlíţí a pak popojde k hospodské).

Pochválen buď Pan Jéţíš Kristus! Copak dělajó? (Prohlíţí

a omakává plátno na stroji). To je pěkný plátno! — (Obrátí

se k hospodskému.) — Prosím vás, pantáto, nebyl tady Francek?

Povídali mi, ţe šil sem; nebyl tady?

HOSPODSKY

A byl —

HORAČKA

A kam šil, nevíte?

HOSPODSKY (neodpovídá).

HORAČKA

Bóţe, já mám s tém chlapcem trápení. — Co z té vojny došel,

nic po něm néni. Doma jé nevidím celé boţí deň, v noci

přinde jako zloděj a (a skoro s pláčem) aji pré pije!? HOSPODSKY (neodpoví).

Mlčení/

FRANĚK

No, stará, nechte starostí a poďte si zavdat. (Podává Horačce

víno)

HORAČKA (levou rukou oddělává záhyby vlňáku z obličeje vou bere sklenku). * .

Tak na vaše zdraví, kmocháčku! (Pije.) Sak sem uţ dá

vína nepila. (Utírá si rukou ústa.) n°

BUCEK

No, a ode mně taky. (Podává jí sklenku.)

HORAČKA (čtverácky).

No to, — abych se opila! Tak dé Pánbu stálýho zdraví.

(Lízne.) Pánbu zaplať —' BUCEK (ještě pobízí).

No, víc — .—

HORAČKA ? .

Ne, uţ nechcu. — Uţ mám dost — není s mrškó co hrál — BUCEK (bere od ní sklenku).

No, tetka, co — nebudete se vdávat? — Scafra, sak byste si

ještě dovedla zakřepčit?

HORAČKA

Eh, coţpak je o to, ale kdopak by si takovó staro babu

vzal!?

HOSPODSKÝ (potutelně).

Tady soused Lízal ceká, aţ bude vdovcem — — Má na vás spadýno.

LÍZAL (ohlédne se nevrle po něm). HORAČKA (vesele).

Ach, stréček by hledali mladó a boható. To uţ je v krvi —

LÍZAL

Sak, ba — bez peněz špatný ţivobytí —

HORAČKA

Ba špatný, to je pravda (utírá si ústa), ale dycky, strécku,

taky ne. Kolikrát si vezme bohaté boható — a bijó se —•

neštěstí je v domě a spokojenosť pryč. — A někdy zas v baráku

nemajó nic a je tam moţná štěstí víc neţ — HOSPODSKÝ (vpadne).

— ve mléně. To mu nemusíte povídat — to on taky uţ ví a Vávra mu to ještě ukáţe.

LÍZAL (uhodí pěstí na stůl).

PřestaňeŠ-li pak uţ!?

HOSPODSKÝ (jej krotí).

Do teho 9tola mně netluč — néni tvůj — .

LÍZAL

A proč tedy répeš? Přišel sem já na to sem, abys do mně

répal? Já chcu svó sklínku s pokojem vypít a ne tady poslóchat

pichlavý řeči. Je ti co do teho?

HOSPODSKY

Jak se to vezme: je a néni.

LÍZAL

A néni! Seš ty má rodina? Néseš! Tak co mluvíš?

HOSPODSKÝ

Nésu, ale dívat se na to nemůţu. Kdo má kusa citu v tele,

kaţdé se nad tím otřese. To uţ je tak v člověku. Dyţ pacholek

tady sósedovi strhá koňa, je mně co po tem?. Néni. A proč teda pacholka lísknu, ţe mučí kona? Proč mu nakládá víc

neţ můţe uvézt — a? Je mně co po tem? Néni. A to je kůň

a to je člověk. Je mně co do teho?

LÍZAL

Néni. Kůň néni člověk a člověk néni kůň — —

HOSPODSKÝ

Eh, mluvíš jako mladé. Uţ bys'mohl mít rozum, dědku šedivé.

Jednó nohó stojíš v hrobě a děláš pořád, jako by ti

patřil celé svět. Pořád jen: peníze mám, půllán mám, ještě jeden půllán mám, a dceru — penězama zabije. Hospodář seš, ale tatík — naplit před tebó. Tak ti to povím. Tó ranó na stůl to nepřerazíš.

LÍZAL (máchne rukou, vyndá šátek z náprsí a pozvolna mezi řečí si vytírá oči).

HOSPODSKY (zmírní tón).

Dylfys byl pořádné muţ, neznal bys chybu a ţádné by (j tebe nerépal.

LÍZAL (svěsí hlavu).

A dyť já uţ mlčím. — Ale (rozhorleně) no, pomůţ si! Co se

stalo, stalo se. Mám ju vzít dům?

HOSPODSKY

Ba, bylo by lepší, pro ňu aspoň, kdyţ ne pro tebe.

LÍZAL

A co z ní bude? (Zvolna se ohlédne po Horačce a pak sáhne

po sklenici. Po dlouhé chvíli.) Stařenko!

HORAČKA

Copak chcete, stařečku?

LÍZAL (podává jí vina).

Poďte se napít. Ode mně ste ještě nepila. A hodně pite,

hodně, stařenko, hodně — (Zašermuje rukou a nedopoví.)

HORAČKA

Na vaše zdraví, stréčku Lízale. A neplačte — na lítosť uţ je

pozdě.

LÍZAL

Kdopak se teho nadál, ţe on bude takový. Já bech ani nebel

béval takové — ale — stará — ta byla jak lítá saň. Pomalu by byla aji mně nabila.

HORAČKA (staví sklenku na stůl).

LÍZAL

Pite, stařenko, pite víc — pite pryč. Já taky piju a nepijával

sem! (Celým tělem obrátí se k hospodskému.) Pravda, pantáto?

Dycky sem bel dobré hospodář — a včil piju. (Nahne

se důvěrně zas k Horačce.) Víte-li pak (skoro šeptem), ţe ju

bije? (Ţalostně.) Dítě mý bije! Peníze — furt peníze po ní

chce — a bije ju. Takové má ţivot má pěkná Maryša!

 

VÝSTUP ŠESTY

PŘEDESLÍ. Vejde SOUDNÍ SLUHA a s ním dva SOUSEDI.

SLUHA

Dobrý odpoledně. Je tady pan Lízal?

LÍZAL (vytře šátkem oči, podívá se přísně na sluhu a tvrdě).

Co chcete?

SLUHA (prstem na něho).

A! Toť je pan Lízal? (Rozloţí po stole soudní akta.) Tady mám něco pro vás od císařskýho královskýho okresního

soudu. Podepište mně to tady, ţe jsem vám to správně doručil.

LÍZAL

Od soudu? (drţí spis daleko před očima a začíná číst.) A co?

SLUHA

To já nevím. (Vyndá z kapsy u vesty lahvičku s inkoustem,

namočí péro a podává potvrzující lístek Lízalovi k podpisu.)

Tady — (Ukazuje prstem'místo k podpisu.)

LÍZAL (otřepe péro a nemotorně podpisuje).

SLUHA (k hospodskému).

Dejte mně sklenici piva.

LlZAL (dopíše a pak za úplného ticha rozdělává spis. čte). Co? (Hledí do papíru. Zasměje se.) Vávra mě ţaluje? A — a — a —

cákra! (Sbaluje listinu.) A hned! (Zatřepe rukávem.) Uţ se

sypó — uţ se sypó — No počké. (Schovává ţalobu do záňadří.)

Deţ ţalovat — tak ţalovat, ale (sáhne po sklence a

rozvalí se u stolu zeširoka.) Za tenhle kósek nedostaneš hani

šupinu!... (Pije.) Pěkně se mně odslóţil — pěkně! Ten můj

zeť (Posedá.) Pěkně — pěkně

HORAČKA

Bóţe, co se divíte?! Pro peníze si ju vzal, pro peníze ţaluje.

No, já uţ musím jít. Potěš vás pánbu, stréčku Lízalo. (K hos-

63

podskému.) Prosimich, pantáto, řeknó mýmu Franckovi 1

debe sem přišel, ţe je na večír volané k panu správcovi. Má

ve dvoře dostat prácu. fteknó mu to? (K Lízálovi.) Tak spánembohem,

stréče! (Sáhne mu levicí na sehnutá záda.) A nedáte

Maryšu trápiť, nedéte. Dé pánbu dobró noc! SOUSEDÉ (sborem).

Dobró noc!

 

VÝSTUP SEDMÝ

PŘEDEŠLI bez HORAČKY

LÍZAL

A nedám, nedám svý dítě trápit — Dům si ju vezmu a jemu

nic nedám — nic — nic! (Vstane.) Lunti! — Všeci só lunti!

Syn je lunt, zeť je lunt a ten vdovčisko škaredé je lunt ten

névětší. (Rozkřikne se na sousedy.) A pite, chlapci, pite

všeci! Kaţdýmu dám, jen jemu nic. Pantáto, sklínky sem dé,

pite. Za mý peníze pite! Kaţdýmu dám, kdo přinde — a

flašku vína na stůl a tady temu pánovi od hóřadu (smekne

nízko čepici) taky. A — a pite pryč! Ţádné nesmí říct, ţe su já škrťa! — (Polo s pláčem.) Pravda, pantáto, ţe nésu škrťa?

Já su dobré hospodář — mohutné sedlák, velké gavalír, ale

ţádné Škrťa. Půllán; jak sem jé kópil, tak jé mám a ještě jeden

sem kópil Koně mám, čtyrycet centů na ně moţu

naloţit a z pekla s tém vyjedó. A — — a míval sem koně, míval — celó Moravu v jednom kuse tropem by byli objeli a nezastavili se! Takový sem já míval koně! Ale zeť a syn

majó ţebráky, mrchy, kočky škaredý. A ten vdovčisko uţ má

ty néhorší koně na světě. To je hospodář? Tému já mám dávat peníze, který sem krvjó vydělal? Pořád jen tak otd

svatéch vypučívat a já abech to platil! A kde já je mám

brat? Copak je v cihelní peču? Nebo je z rebníčku vetahuju?

VÝSTUP OSMY

PŘEDEŠLI. Vchází VÁVRA.

VÁVRA

Dobré kvíčerek. Vína mně déte. (Sedá ke stolu v levém popředí

odloučeně od ostatních.) LÍZAL (nepozoruje ho).

Ja! Dřít, dřít mosí člověk, jako sem dřel já. K hotovýmu

kaţdé rád sedne. (Spatří Vávru a zarazí se.) Aha! (Vytřeští

oči. Po chvíli za úplného ticha.) Kde ses te tady vzal? Co

tady chceš?

VÁVRA (neříká ničeho a klidně se narovnává na ţidli. K hospodskému).

Byla tu ţena pro maso?

HOSPODSKY

Byla. (Staví víno na stůl a odejde.)

VÁVRA

A s kém to šla nazpátek? Od' zahrad sem ju viděl.

LÍZAL

S Franckem šla. Te tady sedíš a ţena ti chodí s Franckem.

Néni ti haňba. A co tu chceš, ptám se ti?

VÁVRA

Myslím toli co vy.

LÍZAL

A kdyţ tu su já, te tu taky musíš bét?

VÁVRA (s klidem).

Máme tu oba místa dost.

LÍZAL

Ale te máš bét duma.

VÁVRA (posměšně).

Kdyţ nésu doma, su tady.

LÍZAL já povídám, ţe máš bét duma. Máš ţenu, děti — — koně máš popravit, ať mně néni

hanba — ţe máš takový kočke škaredý —

VÁVRA

Sak s nima nejeţďáte

LÍZAL

Nejeţďám, nejeţďám, ale hanba je mně, ţe můj zeť má

kočky -a ne koně. A te se tóláš po hospodách.

VÁVRA

A šak vy ste tu myslím od rána

LÍZAL

A je ti co po tem? Já tady moţu sedět, já nemám děti, ale

ty utrácíš -a máš děti

VÁVRA

Sak piju za svý. Vy ste mně na to ještě nic nedal.

LÍZAL

A nedám. Kaţdýmu sem dal, ale tobě — tobě nedám nic.

VÁVRA (vypne se a poopravuje kabát pod sebou). Sak vám to sód ukáţe.

LÍZAL

Aha — sód — sód — iš (ukáţe mu kukyš: palec mezi ukazováčkem

a prostředním prstem). Maryša ať si mě ţaluje. Maryša

dostane, ale te — te nic — protoţe seš lunt, protoţe ju

biješ, máš dluhy a mě si neváţíš... VÁVRA (směje se).

Je si čeho váţit!

LÍZAL

Radši sem ju Franckovi měl dát a ne tobě.

VÁVRA

Proč ste nedal? Měl ste dát

LÍZAL

Protoţes dotíral jako ten Jidáš — a já sem ti ju dal, protoţe

sem myslel, ţe seš pořádné hospodář. A te mě ţaluješ. Je to

v pořádku?

VÁVRA (Posměšně). Néni.

LÍZAL

No tak — te jeden —

VÁVRA (prudce vstane a chápe se ţidle). LÍZAL (povstane).

— Lunte!

VÁVRA (pozdvihne vysoko ţidli, ale pustí ¡i zvolna zas na podlahu

pamatován shlukem sousedů. Lízal zady obrácen k němu jako by nic šourá se do pozadí).

Ticho! pte Nebo to odkašlete* Kdo mě ještě uhodí slovem, uhodím já jeho — ale jináě! (Sedá.) Pomalu aby se člověk

bál do hospody přijít. Kaţdé má jazyk nabróšené jako břitvu.

 

VÝSTUP DEVÁTÝ

PŘEDEŠLÍ - FRANCEK (vchází).

FRANĚK

Francek ide!

VŠICHNI (se ohlédnou po něm a dají se do smíchu). FRANCEK (vesele předstoupí).

Dobré večír — Aa — dobré večír vespolek. — Stréček Lízal a pan Vávra! — To se sešli dvá.

(K Vávrovi zvlášť.) Dé pánbůh dobré večír!

VÁVRA

Di po svéch a míché se mezi sobě rovný.

FRANCEK (posměšně).

No, sak — dyť néni nač dělat pána — Pavle, dé mně piva.

SOUSED BUCEK

Kdes byl, ţe seš tak rozkuráţené?

FRANCEK

Kde bych byl? (Postaví se jednou nohou na ţidli.) — U mléna

sem byl.

Po těch slovech utiší se celá hospoda.

No, co se díváte? (K Buckovi.) Sak ste nás snad viděli, či

neviděli?

BUCEK

A mlč a nemluv. (Podává mu pivo.) Tady se napi. — Sak

myslím na vojně málos uţil — teho?

FRANCEK

A někdy dost. (Po řadě mimo Lizala zavdávají mu skoro

všickni.)

PAVEL (podává Franckovi pivo).

FRANCEK (po řadě oplácí sousedům zavdanou. Ti jen přiťuknou).

BUCEK

To ses myslím hněval, kdyţ ti pustili?

FRANCEK (směje se).

A mocí (Jadrně.) AI© věřte mně, dyţ jsem viděl, jaký zlodějství tady panuje, radši bych byl zvostal tam.

BUCEK

Jaký zlo dějství? Kdo tady krade?

FRANCEK (ukáţe hlavou na Vávru). Tam se zeptéte.

BUCEK

Eh, zas začíné. Déte si pokoj.

FRANCEK (chápe se piva a odfukuje pěnu). A šak já nic nepovídám.

BUCEK (stranou mu domlouvá).

Poslechni. Nedělá různosti; Co z teho máš?

FRANCEK (pije).

A nic.

SOUSED FRANĚK (krotí zas Vávru).

VÁVRA Od takovýho baráčníka se přece nedám ostózet!

FRANCEK (který zaslechne poslední Vávrova slova, postoupí k němu).

Su baráčník — je pravda. — Mám jenom tu chalupu a doškové

střechu nad hlavó, ale v tý chalupě só moţná poctivější lidi neţ na mléně. Tak ti to řeknu.

LÍZAL (pleskne se dlaní o koleno a hladí si je. Jeví po celou scénu velkou radost z hádky).

Tak, tak, Františku, tak mluv. Jako evandělium mluví ten chlapec...

FRANCEK (udiveně hledí na Lízala).

LÍZAL

Na, na, chlapče, napi se.

FRANCEK (ohlíţí se pohrdlivě po něm).

VÁVRA

Mně se zdá, ţe se tatínek chce kamarádit s chlapcama.

LÍZAL (tím veseleji).

Na, napi se! (Popojde k Franckovi a dotýká se jeho ramena.) Františku, poslechni — napi se.

FRANCEK (prudce obrátí se k Li zaloví, podívá se na sklenici a odrazí mu ji, aţ víno na zem vychrstne). VÁVRA (dá se do smíchu). FRANCEK (k Lízalovi).

Nechte si vaše víno, já mám svýho dost. VÁVRA (ke konci smíchu).

škoda, ţe nemáte ještě jednu dceru, mohl byste mu ju dát a ji s půllánem.

FRANCEK (pohrdlivě).

Sak by se dostala do dobréch ruk, lepších neţ só ty vaše. VÁVRA (pohrdlivě).

To věřím. Ţebrota dycky lepší bydlo hledá:

FRANCEK

Ale ta ţebrota je mně miléší neţ bohaté darebák.

•

VÁVRA (chytá se stolu).

Na keho to mluvíš?

FRANCEK

Na keho to padá.

VÁVRA (hrozivě).

Chlapče — mlč! Ke mlénu mně lezeš, o ţenu mně sméšlíš —

a ešče budeš nadávat? Jako psa ti zastřelím, uděláš-li ke mlénu ešče krok.

FRANCEK (dá se do hlučného smíchu).

To by se střílelo! (Hledí mu pod nohy. Opovrţlivě a zároveň

vyzývavě.) Zlodějů!

VÁVRA (vrhne se na Francka a chytne jej pod krk).

Chumlanice těl zavře do sebe Vávru i Francka. Lízal, Pavel a sousedé

je rozbraňují za hluku. Z chumlanice koţichů, které úplně

obklopují Vávru i Francka, po chvíli vyletí Vávra na jednu stranu a Francek na druhou stranu.

FRANCEK

Mě budeš chytat pod krk? Pamatuj si, ţe se ti nebojím. To

ti nemá bét odpuštíno. Jděte pryč! (Odstrčí a setřepe se sebe sousedy, kteří jej pamatují a odvésti chtějí od Vávry. Sousedé

od něho odstoupí. Jsou zaraţeni jeho smělou řečí, takţe

Francek, pronášeje své vášnivé věty, stojí ve středu jeviště

úplně osamocen. Vávra daleko od něho také osamocen.) Sto

kvérů debes měl, celé regiment u mléna stál — pamatuj si, nebojím se ti! Ne nadarmo sem povídal, dyţ na vojnu sem šel: Běda, běda vám, stréčku Lízale, a běda tobě, Vávro —

u ţivýho Boha sem tenkrát přísahal, ţe se pomstím na kaţdým

a na všech a na tobě, Vávro, névíc. Ty zkazils mě, já

zkazím tebe. Oko za oko, zub za zub. Kaţdó mó slzu krvjó zaplatíš. Pamatuj si to, tady před svědkama ti to povídám:

Já budu za tvó ţenó chodit, já se budu s ňó scházet — za bílýho dňa do tvýho hrkáču přindu

— a dé pozor, Vávro, a( se

nepotkáme! (Prudce odejde.)

SOUSED BUCEK (odejde s ním).

VÝSTUP DESÁTÍ

PŘEDEŠLI bez FRANCKA o BUCKA. HOSPODSKÝ.

VÁVRA (hledí pomateně a zuřivě za Franckem).

HOSPODSKÝ (vejde a ohlíţí se za Franckem; pak pohlédne no Vávru).

Co to byl tady za křik? Snáď ste se nebili?

JEDEN ZE SOUSEDŮ

E to nic nebylo. To jen tak —

HOSPODSKÝ (hledí udiveně na Vávru).

SOUSEDÉ (kladou peníze na stůl a odcházejí).

LÍZAL

Iš! Dal ti--Máš bét duma. (Odchází.)

VÁVRA fs těţkým chrčivým vzdechem sedne ke stolu; ponuře).

Pantáto, déte mně ešče jednu. (Zahledí se před sebe.)

Sousedé a chasa u stolu hrají karty dál. Pojednou zčistajasna rozverbovaní

pračkou dají se do zpěvu: „Před našu je zahrádečka —" atd.

Opona spadne.

 

ČTVRTE JEDNÁNI

Světnice u Vávrů ve mlýně, selsky zařízená. V levém koutě

. vzadu veliká kachlová kamna a okolo nich lavice. V pravém koutě

vysoko narovnaná postel. Nad postelí dřevěná police, na níţ jsou

srovnány talíře, sklenice a bílý květovaný šátek. V koutě za posteli"

visí vlňákem zpola zakryté naškrobené sukně. Vedle postele, u okna vprostřed zadní stěny — oknem je vidět daleko do vsi

k hospodě s ozářenými okny — malovaná velká truhla. Nalevo

v popředí starodávný prádelník s příhradami a na něm lesklé

skleněné svícny s hromničkami okrášlenými umělými kytkami,

různé druhy sklenic, kancionály a uprostřed krucifix pokrytý skleněným

poklopem. Po stěnách v řadách podle sebe prosté obrazy,

mezi nimi černá madona. Mezi kamny a prádelníkem druhá postel

rozesílaná. Na oknech krátké, bílé, po krajích vroubkované záclony.

U dveří visí hodiny, tzv. švarcvaldky. Napravo v popředí

stůl a na něm hořící prostá petrolejová lampa. Povšechný ráz světnice je ponurý.

 

VYSTUP PRVNÍ

VÁVROVA. - LÍZAL na odchodu u dveří.

LÍZAL

No, mjé rozum — poslechni.

VÁVROVA

Já ho měla tenkrát a vy sté ho neměli. Sami ste to ukuchtili,

sami si to snězte. Vám k hanbě tady zvostanu a nikam ne-

pudu. ('Rozčileně přechází po světnici. Náhle se obrátí.) Pro

peníze si mě braly proč mu je nedáte?

LÍZAL

Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal — ale na

rozháţku jich nemám. — Vis te, ţe mě ţaluje? Ze se chce se

mnó sódit?

VÁVROVÁ (s trpkým úsměvem). Proto vy chcete, abych šla k vám?

LÍZAL

Pro to ne.

VÁVROVÁ

Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu muţovi pomáhat?

Za peníze si 'mě u vás koupil, pro peníze vás včil ţaluje, a má dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já se neprodávala, prodával ste vy. Byli ste u notára, mně ste se na nic ani neptali.

Spravte si to spolem; mně déte pokoj! —

LÍZAL

Neposlechneš teda?

VÁVROVÁ

Neposlechnu.

LÍZAL

Budeš teho litovat!

VÁVROVÁ

Nevím proč. — Vzpomeňte si, tatínku, ţe ste Boha na mě

volali, Bohem ste se zakládali, svatýho písma ste se dovolávali

— jen abyste mě měli tady. Ani na pana farářa ste nic

nedali a povídal vám uţ tenkrát, takový manţelství ţe je

proti Pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, ca lidskýho

je na světě, a přece ste provedli svó, Co esce chcete? Dyť

přece vidíte, ţe su šťastná,- ani domů jít nechcu, tak se mně

tu líbí. Všemu sem uţ přivykla — děckám, muţovi, dřeni, všemu, aji těm ranám. Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se — co se stane dál — vy budete mít na svědomí.

Vzdálený ozvuk ryze venkovské muziky melancholické

melodie. &

LÍZAL (zaraţeně).

Co se můţe stát?

VÁVROVA

Ach — nic.

LÍZAL (dívá se na ni chvíli). VÁVROVÁ (proti němu).

LÍZAL

Co tím obméšlíš, děvčico hlópá?

VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici mechanicky

urovnávajíc cestou ţidle a různé v cestě leţící věci).- Dobrýho nic, to si můţete myslet. LÍZAL (pohrozí prstem).

Ať se nechytneme. (Výhruţně.) S Franckem pré se slízáš s Franckem pré chceš utýct.

VÁVROVÁ (vzepře se a urazena vykřikne).

To je leţ! (Pauza.)7 A dyby — na to su já a Vávra. Vám do

teho nic není!

LÍZAL

A?! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem

bodó prstem ukazovat? Cí seš děcko? Kdo ti vychoval? VÁVROVÁ (s trpkým úsměvem).

Vy ste se mě toho málo navychovávali. Dyby nebylo babičky,

od vás bych se naučila leda temu, jak mám od muţa

utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu haňbu vám neudělám, na to su já lepší, neţ vy myslíte. Kdyţ vás nic jinýho netrápí — můţete jít spánembohem.

LÍZAL

Nepudeš teda?

VÁVROVÁ

Ne.

LÍZAL

Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.)

 

VÝSTUP DRUHÝ VÁVROVÁ sama.

VÁVROVÁ (chodí delší dobu z místa na místo, hned nahlédne

vedle do komůrky, vrátí se pak zase do síně — pojednou zastaví se uprostřed jeviště a sáhne si na hlavu).

— Tak chodím jako zmatená — nevím ani co dělám —

(Pauza.)

Oknem dolehne k ní muzika.

VÁVROVÁ (přistoupí k oknu a poslouchá, pak rozevře okno; muzika silněji zavane k ní).

Ta muzika! Ta muzika! Při té je mně néhůř — (Pauza.) (Zdlouha povzdychne a přisedni na truhlu přistavenou

k oknu; opíjí se muzikou. Uprostřed pauzy hudba přestane.

Výskot chasy, za výskotu po chvíli děvčata zpívají:)

[:Sivá holubičko, kdes byla? :]

[:Ze jsi svoje popelavé peří:] ztratila...

(Atd., pokud reţie dovoluje.) >

VÁVROVÁ (za zpěvu s těţkým povzdechem přilehne k oknu).

Děvčata zpívají — Francek bouří a já — (trpce) taková

je ta moje muzika! (Dlouhá pauza.) . v.- " Tlučení na dveře.

VÁVROVÁ (vejde do síně).

Kdo je?

 

VÝSTUP TŘETI

VÁVROVÁ - ROZÁRA

ROZÁRA (xvenku).

Já

VÁVROVÁ (otevře v síni).

To séš ty, Rozáro? Vejdou obě.

ROZÁRA

Já.

VÁVROVÁ

Co tak brzo?

ROZÁRA

Pantáta mě poslal popravit dobytek.

VÁVROVÁ

Zavřelas v síni?

ROZÁRA

Nezavřela.

VÁVROVÁ

Jdi a zavři. Navaţ vody, poprav dobytek a můţeš zas

ROZÁRA (jde a v komoře svléká sváteční Sáty; z komory).

Děti spí, pajmámo?

VÁVROVÁ

Spí. Podivě se k nim. (Sědne k šití.)

ROZÁRA (z komory).

Francek se mě ptal, ste-li sama doma.

VÁVROVA

Počké! (Naslouchá.) Nějaké šramot. —

ROZÁRA (stojí mezi dveřmi).

Myslím, mládek se škrábe na šalandu. — Uţ je zas napilé — ani jazykem nemůţe hnót. Jen slívky čtvrtku vypil zaráz.

VÁVROVÁ (ji neposlouchá. — Rychle sáhne pro lampu a svili do síně. Volá nahlas).

To ste vy, Václave? (Ţádná odpověd.) Ode dvora skřípou dveře.

ROZÁRA (přistoupí k ní).'

VÁVROVÁ (sebou trhne, podá Rozáře lampu a volá do síně).

Kdo je to?

 

VÝSTUP ČTVRTÝ

VÁVROVA - ROZÁRA - FRANCEK.

FRANCEK (vejde do světla).

Dobré več ír.

VÁVROVÁ (uhne zpět a vejde do světnice). FRANCEK (za ni).

ROZÁRA (staví lampu na stůl). Celkem němá scéna.

VÁVROVÁ (s nesmělou výčitkou).

Kudys to přišel?

FRANCEK (odkládá čepici).

Kudy se chodí. Od silnice bylo zavříno. Rozára mně otevřela

od síně,

VÁVROVÁ (s výčitkou ohlédne se po Rozáře). ROZÁRA (klopíc provinile hlavu, chce odejít).

VÁVROVÁ

Rozáro, zůstaň!

FRANCEK (přistoupí k Rozáře).

Rozáro, jdi. Já musím s pajmámó promluvit. ROZÁRA (odejde).

 

VÝSTUP PÁTÝ

PŘEDEŠLÍ bez ROZÁRY.

VÁVROVA (vášnivě).

Proboha, chlapče, co myslíš — Co tady chceš? — Co si lidi

o mně pomyslí, jakéch mně to naděláš řeci! Dyť přece víš, ţe su vdaná — Máš jaké rozum? Vystojím aji tak dost vod muţa, eŠče ty začneš? (Přejde světnici. Zle.) Kdekdo vůlu

má, kaţdé na mě jako vosa —' — (Uraţeně otočí se po Franckovi.

Hrdě.) A jaký to roznášíš o mně řeči? Rozáry ses ptal

— su-li sama doma^a v hospodě měls pré se vyjádřit, jako

by ses se mnó scházel. Jak tak můţeš mluvit?

FRANCEK

To sem já neřekl.

VÁVROVÁ

Něco musels říct —

FRANCEK

To sem enem povídal (vzdorně), ţe za tebó budu chodit a ţe

se s tebó budu scházet.

VÁVROVÁ

A tos řekl tak veřejno? Přede všema?

FRANCEK

Přede všema.

VÁVROVÁ (chvíli si ho prohlíţí, pak se od něho odvrátí a dá se do divokého smíchu).

To uţ opravdu nevím, kdo je z nás větší blázen — esli vy všickni, jak tu ste, nebo já. (Váţně.) A na mě ses neohlíţel, mě ses neptal, na to ses nedíval, ţe su tu já? Ze špiníš mě?

Kdo ti dal k tomu záminku, abys tak mluvil — já snad?

(Odmlčí se.) Já ti mám ráda a nezakrévala sem a nezakrévám teho ani Vávrovi a nikomu — a povídám to a ji tobě, ale abys

tak o mně sméšlel a mluvil — (lítostivě, skoro se slzami) to

— tos mně, chlapče, ublíţili

FRANCEK

Nu, tak to zůstat nemůţe. Jemu ti přece nenechám

VÁVROVÁ (stále přísnějším tónem).

A co chceš teda po mně?

Do Brna chcu jít. Mám tam prácu pro tebe i pro sebe. Seber

se a poď se mnó!

ROZÁRA (přijde do světnice s náručím dříví, sloţí je u kamen

a síní zas odejde, ohlíţejíc se při tom po obou. Zřejmě dává najevo, ze poslouchá).

VÁVROVÁ (hledí vyjeveně na něho, kdyţ Rozára odejde).

Františku! —

VÁVROVÁ (s rostoucím podivením a hrůzou).

Do Brna s tebó? I Já cizí ţena? FRANCEK (tvrdě).

Jaká — cizí ţena?

VÁVROVÁ (chytá se za hlavu).

Pro Boha milosrdnýho, — chlapče!

FRANCEK

Čeho se bojíš?

FRANCEK

FRANCEK

Nu, co se díváš? —

Oba hledí na sebe.

VÁVROVÁ (přiskočí k němu a hledí mu do očí). Co to obméštíš?!

(Mírnějším tónem.) Dyť si jenom rozvaţ, co to po mně chceš?!

(Bere jej za ramena.)

FRANCEK (kroutí hlavou).

VÁVROVÁ

Kdyţ tě sepjatéma rukama prosím. (Sedá s ním na lavici

u kamen. Pokud moţno do středu jeviště.) Rozmyslí si to.

Dyť se netrápíš jenom ty, trápím se já taky, a víc neţ ty! —

Dyť já na tě myslím, kady chodím, a nikdo neví, co nocí pro

tebe sem nespala, proslzela dní. Co vytrpím od Vávry — — o tom nemluvím, co vystojím pro tebe, ví jediné Bůh

a já. Vdaná su, ale srdcem sem ti zůstala věrná, Františku. —

Dušutych za tebe dala, jak ti mám ráda, ale to, co ty po mně ţádáš — to ti, chlapče, udělat nemoţu a nemoţu.

FRANCEK (který stále po celý monolog tupě hledí do země, zakroutí nyní hlavou a chce něco namítat).

VÁVROVÁ (nepřipustí jej k slovu).

Ne, nic se nezbraňuj — poslechni! Zanech těch myšlenek!

(Hladí mu vlasy a tvář.) M n ě to udělej kvůli, kdyţ mě

máš tak rád. — N e š ť a s t n á su, a l e š p a t n á nebudu,

rozumíš mně? (Klade mu ruce na ramena.)

FRANCEK

Rozumím, ale poslechnót nemoţu. Zivoťs mně zkazila a jiné

mně nedáš. Mjé lítosť se mnó aspoň ty, dyţ ti o to prosím.

VÁVROVÁ

Ne — ne — ne, chlapče! Nedělé mně ţivot těţší, neţ ho

mám.

FRANCEK

Já bez tebe nebudu.

VÁVROVÁ

Tak si di! (Prudce vstane — chladně.) TvrdohlavČe tvrdohlavá!

Teho hříchu se s tebó nedopustím — to si nemysli.

Ale pamatuj si: budeš-li stát na svým a budeš-li mně před lidma ubliţovat, jakos mně ublíţil

včera, zapomenu na všechno,

na tebe i na sebe, a zhřeším pak uţ tak, ţe pak ani mně ani tobě ţádná pomoc nebude.

FRANCEK

Co tím chceš říct?

VÁVROVÁ

Posavád nic. Tak to ve mně dřímá a spí — — — ale aţ se

hřích probudí — bude po trápení. Tak nebo tak — otrávím

buď sebe nebo jé — ale dlóho trpět nebudu. — Snáď v néhorší

šatlavě nepovedu takové ţivot jako tady. Dyţ mám bét

uţ nešťastná — ať su zkaţená nadosmrti, zničená na celé ţivot. A nikdo nevěří, jak bych byla ráda, dyby tak blesk

nade mnó zapálil, voda přišla, všechno odnesla a mě — mě

vzala s sebó. (Přisedne na ţidli a pláče.) Pauza.

 

VYSTUP ŠESTÝ

PŘEDEŠLÍ. — ROZÁRA vejde.

ROZÁRA (chvíli se ohlíţí po obou).

Paňmámo, mám na ráno přichystat dříví z hromady, nebo

to, co je pod kůlňó ?

VÁVROVÁ

Ah, — jaký chceš. —

ROZÁRA (stojí ještě u dveří).

VÁVROVÁ

Co ešče chceš?

ROZÁRA (s rozpaky).

Pantáta povídal, ţe abyste mu přichystala veČeřu — přinde brzo.

VÁVROVA

Sak

ROZÁRA (odejde). Předešlí bez Rozáry.

FRANCEK (sahá po kloboučku a má se k odchodu).

Jak teda chceš, ale — nepřenáhli se. Co z teho budeš mět — — Hlóposti! Co já ti radím, je přece dycky ještě lepší

a rozumuéší, neţ co obméŠlíŠ ty. — — Maryšo! Néni lepší

chvíle neţ je dnes. Vávra uţ je napilé, bude spat — nic nebude vědět. O Rozáru postaral jsem se já uţ sám.

O jedenácti hodinách ti čekám u splavu. Za tři hodiny sme

v Brně. —

VÁVROVA

Jdi si sám — já zvostanu, kde su —

FRANCEK (výhruţně).

Dobrá. Ale — pamatuj si: nepřindeš-li, přindu já si za bílýho dna sem pro tebe. Ať se potom děje co děje.

VÁVROVA

Vávra ti zastřelí

FRANCEK

Ať zastřelí! Mně uţ potem taky bude všecko jedno.

VÁVROVÁ (pokouší se o smírný úsměv).

To ty neuděláš. —

FRANCEK (na odchodu u dveří).

To vím já, udělám-li Či ne. — Přindeš či nepřindeš?

VÁVROVÁ (na opačné straně scény; váhá, pak zakroutí hlavou). Ne.

FRANCEK

Jak teda myslíš! (Odchází.) U stavu čekám.

VÁVROVÁ (chvíli bojuje, teprv aţ je Francek u dveří, zavolá za ním).

Františku!

FRANCEK (na prahu ohlídne se po ní a čeká s hlavou hrdě vztyčenou).

VÁVROVÁ (chvíli sama s sebou bojuje. — Delší pauza. Svěsí ruce nepohnutě a sklesle). Ne — nemoţu.

FRANCEK (odejde; v síni k Rozáře).

Rozáro, otevři! Dvorem chodit nebudu.

VÁVROVÁ (sama; stiskne hlavu do dlaní, vrávorá ke stolu a sklesne na ţidli).

Z dálky je slyšet zas venkovskou muziku. Chvíli je ticho.

VÝSTUP SEDM "Ý

ROZÁRA - VÁVROVÁ.

ROZÁRA (vejde, ohlídne se po Vávrové).

VÁVROVÁ (vstává).

Rozáro!

ROZÁRA

Copak chcete paňmámo?

VÁVROVÁ (přísně).

Pročs jé póšěela?

ROZÁRA (provinile mlčí. Pauza).

VÁVROVÁ

Tos mně špatnou udělala sluţbu! — (Ledově.) Na dvoře máš

všechno popravíno? ROZÁRA (ochotně).

Všecko sem uţ popravila.

VÁVROVA

Jak je v chlívě?

ROZÁRA

Tele leţí a strace sem hodně nastlala. Uţ se tak netřese.

VÁVROVÁ

U mléna nikdo nebyl?

ROZÁRA

Nikdo.

VÁVROVÁ

Maţeš si teda zas jít a všechno pozavírej.

ROZÁRA (odejde do kuchyně a převlíká se).

VÁVROVÁ (sama; popojde několik kroků k oknu a poslouchá mu- VÁVROVÁ - ROZÁRA (vejde zas ustrojená k muzice).

VÁVROVÁ

Uţ deš? (Zakývá hlavou.) Nebuď tam dlóho.

ROZÁRA

Sak. (Odchází.)

VÁVROVÁ (odejde za ní zavřít a vrátí se. Jde se ještě přesvědčit, je-li i jinde zavřeno). VÁVROVÁ (sama).

Tak su ráda, ţe su sama zas. (Popojde k truhle, otevře ji a probírá

se v ní.)

Delší pauza. Venku slyšet kroky a hovor.

VÁVROVÁ (leknutím sebou trhne a uskočí od truhly tak, ţe víko s bouchnutím samo dopadne). ziku).

Do okna zalétne melodie valčíku a výskot.

 

VÝSTUP OSMÝ Tlučení na dveřé.

VÁVROVÁ (naproti do síně).

Kdo je?

VÁVRA (za dveřmi). Já.

VÁVROVÁ (/de otevřít).

VÝSTUP DEVÁTÝ

VÁVRA - ROZÁRA - VÁVROVÁ.

(Hudba v dálce umlkne.)

VÁVRA (hřmotně vejde).

VÁVROVÁ (usedne k šiti)'.

VÁVRA (rozhlédne se po jizbě a pošoupne čepici furiantsky do týlu; zas se rozhlídne a utkví delším pohledem na ţene). VÁVROVÁ (k Rozáře).

Co nejdeš k muzice?

VÁVRA

Doma zůstane. Mládek z domu, Josef z domu, krávu nemocno

a čeládka všechna bude v hospodě? (K zeně.) Co nejdeš

spat? (Přistoupí těsně k ní a pátravě jí hledí do tváře.) ROZÁRA (odejde do komůrky).

VÁVROVÁ (s ošklivostí před ním uhne stranou).

VÁVRA

Co nejdeš spat, ptám se ti!

VÁVROVÁ

Dyť vidíš, ţe zašívám.

VÁVRA

Zašíváš, zašíváš! (Dá se do drsného smíchu.)

VÁVROVÁ (se po něm ohlédne a dá se zas do šití).

VÁVRA

TaJc teda zašíváš?! No, jen zašívá. (Přisedne jednou nohou

na roh stolu. S mrazivým, zlověstným klidem.) A kehos tu

měla, to nepovídáš?

VÁVROVÁ (strhne nit a mlčí).

VÁVRA

No, vekládé, kehos tu měla. Jakó vizitu?

VÁVROVA

Eh di na pelech; uděláš lepší.

VÁVRA

Já se ti ptám, kehos tu měla?

VÁVROVÁ

Keho bych tu měla?! Nikoho.

VÁVRA

Tak nikohos tu neměla? A co to bylo za chlapa — co šel

vodsád? Aţ od kříţa sem jé viděl. Kdo to byl? VÁVROVÁ (odhodlaně vstane a odhodí šití). Kdyţs jé viděl, měl ses jé zeptat. VÁVRA (vzestoupí se stolu).

A ty jedna! Tak še odpovídá? Tak se mluví k muţovi?

Dobrá! (Jde ke dveřím komůrky, pootevře je a volá.) Rozáro!

(Vrátí se k ţeně.) Je vopatrné jako schoř, chytré jako kocór,

ale sak v té pasti nebyl naposled! — Jak jé dopadnu, zastře-*

lim jé jako zvěř a tebe, běhno, tebe dočubám — tak ti dočubám,

aţ z tebe tu hříšné dušu vypráskám. —

VÁVROVÁ

Eh, čím spíš, tím lip!

VÁVRA

Rozáro, slyšíš?!

 

VÝSTUP DESÁTÝ

PŘEDEŠLI. ROZÁRA (vejde a zavazuje si ještě tkanici kolem

pasu).

ROZÁRA (zůstane bojácně u dveří stát).

Co chcete, pantáto? VÁVRA (v pozadí).

Sem poďl

ROZÁRA (popojde). VÁVRA (mírně).

Rozáro, mluv pravdu. Kdo tady byl?

ROZÁRA (ohlídne se po Vávrové a mlčí).

VÁVRA

Nic se neohlíţé a mluv, kdo tady byl?

ROZÁRA

Pantáto — (Další slova jsou nesrozumitelná.)

VÁVRA

Mluv víc — já ti nerozumím. (Nahne se k ní.)

Kde ţes byla?

ROZÁRA (celá se třese). Na dvoře sem byla.

VÁVRA

Na dvoře. A kdo tady byl?

ROZÁRA

Já nevím.

VÁVRA (hrozivějším hlasem).

Mluv pravdu!

ROZÁRA (mlčí a ustrašena hledí na Maryšu).

VÁVRA

Tak se zeptáme ináč. (Sáhne za dveřmi na hřebík pro karabáč.)

ROZÁRA (lekne se a chce do komory).

Pantáto! —

VÁVRA (jí zastoupí cestu).

Pravdu mluv! (Práskne karabáčem stranou, ale nebije ji)

Byl tady někdo nebo nebyl? (Dupne.) ROZÁRA (současně v leknutí). Byl.

VÁVRA (nahne se k ni).

Kdo? (Napřahuje karabáč.)

VÁVROVA

Nebi ju. Ona za nic nemůţe. Francek tady byl.

VÁVRA

I-iš, ještěrka! (Švihne karabáčem mimo. K Rozáře.) A co

spolem mluvili? Mluv!

ROZÁRA (drkotá zuby).

Jak je Bůh nade mnó — pantáto — já sem neposlóchala, já nic nevím.

VÁVRA (práskne karabáčem). <

VÁVROVA (přísně).

Povídám, netrap ju!

VÁVRA

Tak mluv ty. V hospodě pré mně vyhroţoval, ţe eŠče dnes

pudeš s ním do Brna. (K Rozáře.) Je to pravda? ROZÁRA chtěl, aby za ním přišla.

VÁVRA

Kam aby přišla? (Nahne se těsně k ní a naslouchá hlasitému

drkotání Rozáry.) Ke splavu? — A kdy? Keró chvílu; to neříkal?

ROZÁRA

Ne-e — nic neříkal¼

VÁVRA (vztekle).

Nelţi! Kdyţ víš to, musíš vědět aji ostatní! (Napřáhne karabáč.)

ROZÁRA

Já nevím, pantáto, to uţ sem neslyšela.

VÁVRA (stojí okamţik zamyšlen, pak rozhodnut, prstem ukáţe

Rozáfe do komory.)

Na pelech! (Hodí karabáčem po Maryši. Jde do vedlejší světnice.) Sak já se to dovím! — (Vrátí se s puškou.) —

VÁVROVÁ (dívá se po něm, a kdyţ vidí Vávru s puškou, zděšena vyskočí a vykřikne).

Pro Jeţíši Krista — Vávro!

VÁVRA (s divokou radostí).

Uţ teda víš —

VÁVROVÁ (současně zalomí rukama).

Co obméšlíš? — Kam chceš jít?! VÁVRA (prohlíţí zámek pušky).

Psa zabit. —

VÁVROVÁ (skočí proti němu a hledí mu vyrvat pušku z rukou.

Zápasí o pušku a vyráţí ze sebe divoký skřek, kdyţ je odraţena od Vávry).

Rozáro, běţ — honem Rozáro —

ROZÁRA (vyběhne z komůrky a chce přes světnici prchnout, obě doráţejí na Vávru). VÁVRA (na Rozáru).

Rozáro! Ani krok! (Odstrčí Rozáru.) VÁVROVÁ (uniká ke dveřím). VÁVRA (zaskočí).

Na prahu a v síni nový zápas o pušku. VÁVRA (v síni).

Ty se budeš zpózet? (Chce přirazit před ní dveře.)

VÁVROVÁ (v síni za jevištěm klesne na kolena a prosí sepjatýma rukama).

Vávro! Vavruško! (Rukama ovíjí jeho nohy.) Vzpamatuj se!

Máš děti — rodinu. — Poslechni! Všecko ti odpustím, všecko

ti udělám, na všecko zapomenu. —

VÁVRA (vyplitá zatím nohy z jejího objetí, strčí zenu do síně, rychle a hřmotně zavře dveře na velký klíč v starém, skřípavém zámku).

Lomcování dveřmi. Z dálky tlumená muzika veselého rytmu:

kvapík. —

Výskot.

VÁVROVÁ (lomcuje dveřmi).

Filipe! Filipe! Měj rozum! Chraň se neštěstí pro celé dům.

(Pokouší se v síni marně otevřít zamčené dveře.) Tyrane surové, bíd — né — (vrací se do světnice).

ROZÁRA (choulí se ustrašeně v koutě světnice, po té straně, odkud přichází Maryša).

MARYŠA (vracejíc se, na prahu a v přestávkách vybíhajícím, vysíleným, aţ chraplavým hlasem jako by ze sebe chrlila).

Bestie! Bestie! (Ruce svinuté v pěsti drţíc před sebou,

celá se otřásá odporem.) Be — sti — e... (Okamţik strne,

pak ale náhle chytne se za hlavu, přihne se k zemi a tisknouc spánky, týmţ hlasem.) Jeţíši Kriste — Jeţíši Kriste — on jé

zabije p on jé zabije

Výstřel za jevištěm, hned nato druhý.

Současně: ROZÁRA v koutě schoulená s rukama sepjatýma po jedné straně tváří a MARYŠA, ještě křečovitě tisknouc spánky, děsivě vykřiknou téměř zároveň. Krátké strašné ticho.

Maryša vystoupí a chvatně letí k oknu a rozhodí obě jeho polovice, jako by chtěla vyskočit

oknem. Vtom za jevištěm: FRANCEK (zachechtá se).

Vokolo, Vávro, vokolo'. Ešče jednó! (Zachechtá se zas.)

Vávrová radostně a krátce vykřikne a od okna uskočí právě v tu

chvíli, kdy oknem je vidět Vávru, jak se vrací od stavu s pozdviţenou puškou a hlasitě mluví k sobě.

MARYŠA i ROZÁRA (s napětím naslouchají skřípotu zámku u dveří. S rostoucím vzrušením hledí obě ke dveřím).

VÁVRA (třesa se na celém těle, těţce oddychuje, vřítí se do světnice.

Aniţ koho vidí, odhodí pušku na stůl a rozčilenýma rukama

hrabe se v zásuvce stolku. Kdyţ nenajde, co hledal,

ţene se do vedlejší světnice. Ledva zajde, Maryša sledujíc

lstivě kaţdé jeho pohnutí, rychle přiskočí k Rozáře a chopí se její ruky).

MARYŠA

Rozáro — běţ a řekni Franckovi, ţe — zétra mě doprovodí.

— Slyšíš — zétra — dnes ne — (Rozára zmizí, Vávrová v síni

hřmotně zavírá za ní dveře na klíč. Právě kdyţ se vrací přes

práh, schovávajíc klíč v záňadří, vchází i Vávra z vedlejší

světnice.)

VÁVRA (k sobě ve dveřích).

Zastřelím já ti, jak je Bůh všemohócí nade mnó, zastřelím ti!

MARYŠA (S ledovým klidem stojíc uţ na prahu). Ne — nezastřelíš,

Vávro! (Vávra sebou trhne, sahaje po pušce. — Důrazně,

sebevědomě. Mluví pomalu, odděluje slova). Nezastřeliš, povídám!

Jak je zas Bůh všemohócí nade mnó, Vávro (hrdě

poloţí ruce na prsa). — Na to su tu ešče _— já!

VÁVRA (zvolna přidrţuje se lenochu ţidle, hledí k Maryši). Oba chvíli upřeně měří se očima. Opona.

PÁTÉ JEDNANÍ

Prostranná kuchyně s velikým prostým sporákem a bflou

pecí v levém pozadí. V pravém pozadí police s kuchyňským nádobím

a hmoţdířem. Po levé straně jeviště prostá postel přikrytá

tabulí; u postele lenůšek.-V pravém popředí dlouhý stůl nebarvený,

se zkříţenými nohami. U podélných stran stolu lavice se

stolem stejně dlouhé. Mezi stolem a policí po pravé straně jeviště nebarvená skříň — špiţírna. U dveří lavička. Na stole hrnky.

Vedle postele stará malovaná truhla. Na zdi u spořiště visí Iţiěník,

dřevěná solnička, hrnky a zastrkané vařečky. Na zemi u sporáku dříví. U stolu staromódní ţidle s lenochem. Na stěně vzadu staré začazené hodiny a velký, černý krucifix.

 

VÝSTUP PRVNÍ

ROZÁRA - VÁVROVÁ - VÁVRA.

Mlatci VOJTÉNA a ROZSÍVALKA sedí na lavičce u dveří a vyjídají

z hrnečků snídaní.

VÁVRA (s čepicí na hlavě, ve všedním, moukou zaprášeném

oděvu, sedí na ţidli u stolu a smutně přihlíţí ke konání své ţeny).

VÁVROVÁ (nakoukne do pece a přiloţí dříví. Jedná chladně, zamlkle a počíná si před mlatci, jako by se ničeho nebylo stalo.

Jde zas ke sporáku, odkryje poklici s hrnce, podívá se pod rú, sáhne do solničky a posolí; zůstane pak se zaloţenýma rukama u sporáku).

 

VÝSTUP DRUHÝ

PŘEDEŠLI. Vcházejí mlatci KRISTOFL s HRDLIČKOVOU.

KRISTOFL

Pánbu dé dobré deň.

VÁVROVÁ (ledva si jich povšimne).

Vítám vás. Sedněte si zatím a ohřejte se.

KRISTOFL (přisedne na lavičku u dveří, vytáhne míšek s tabákem a počne cpát).

To je tam zatrolená zima. — A nebyla. — Teprv k ránu přituhlo.

VÁVROVÁ

Kdepak ste byla, Hrdličková? Uţ jsem vás před chvílí viděla

na dvoře.

HRDLIČKOVÁ

Ale — — Byla sem ve mléně — Dívala sem se na mládka,

jak naříkal. To sem se nasmála! — Včera si trochu zavdal a dnes pré jé bolí aji boty. — Uţ pré jakţiv toli pít nebude.

(Směje se.)

KRISTOFL (škrtá sirku o stehno).

Eno, vypít štvrtku slívky zaráz — to be meslím aji koňa strhalo.

VÁVRA (rozhlédne se).

Uţ ste tu všeci?

HRDLIČKOVÁ

Ešče Zofka.

VÁVRA

Kde je Rozára?

VÁVROVÁ

Pro vodu šla. Přinde hněď.

VÁVRA

Vy, Rozsívalko a Vojtěno, můţete jit zatím uklidit mlat.

Krištofl vám pomůţe.

KRISTOFL (vylévá močku). No, poďme, uţ je Čas.

VÁVRA

A slámu mně moc necuchéte!

Mlatci odejdou.

 

VYSTUP TŘETÍ

Oknem kuchyně je vidět na záhrobeň, kde děvče — dělnice osekává

roští, zametá a popěvuje si: „O vánoci dlóhé noci".

VÁVROVÁ (přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala

oheň)*,

VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ţeně obrácen zády ptá se drsně).

Berete řepu z té první hromady — nebo z té v rohu?

VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé strnulosti.) Z první.

VÁVRA

A krky ste uţ zkrmily?

VÁVROVÁ (utrhne se naň).

A nestaré se. Víme, co máme dělat. (Rovná chvatně na sporáku

hrnce.)

VÁVRA (hrubě).

No, zeptat se snad smím? VÁVROVÁ (se smíchem).

Eh, tak se pté . . . mně je to jedno.

VÁVRA

Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, keró

supem vodí po svité.

VÁVROVÁ

Ještě mě nevedli!

VÁVRA

Daleko od teho nemáš.

VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek, na hlavě). Ba nemám.

VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí).

Oh, Šak já ti tvýho Františka osladím! (Sáhne po čepici a poroučí.) Snídaní mně přichysté! Pojedu pro dříví.

VÁVROVÁ (stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Kdyţ Vávra odchází, zdlouha se po něm ohlíţí). VÁVRA (odejde). Vávrová sama.

VÁVROVÁ

Jdi, ďáble ošklivé! Budeš met nachystáno, cos ešěe jakţiv

nejedl. (Jde chvatným krokem do vedlejší světnice, kde je

za scénou slyšet totéţ bouchnutí víka jako ve IV. jednání.

Vrátí se, strhne hmoţdíř s police, hodí obsah papírku do něho

a rychle tluče otrušík.) Jako potkána ti zadávím a potem řvi a vyhroţuj, jak se ti zlíbí. (Dotluče. S ještě větším chvatem

slévá kávu a vysype jed z hmoţdíře do hrnka s kávou.)

 

VYSTUP ČTVRTÝ

VÁVROVÁ | VÁVRA.

VÁVRA (vejde a věší pilku na hřebík).

VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá ve lţičníku a pak nese Vávrovi hrnek se lţičkou).

Chceš bílý, nebo černý? Nesu ti černý. -—

VÁVRA

Černý mně dej.

VÁVROVÁ (staví na stůl před něho hrnek).

VÁVRA (mlčky sedne a poloţí čepici na stůl; ochotně).

Sladilas to?

VÁVROVÁ (sejme cukr z police, přinese na stůl a mlčky přisune

k němu). Zapomněla sem. (Pak jde zas ke sporáku a sleduje

kaţdý jeho pohyb.)

VÁVRA (míchá lţičkou a srkne kávy).

Od koho je káva?

VÁVROVÁ

Od ţida.

VÁVRA

A proč ne ze spolku?

VÁVROVÁ

Měli zavříno.

VÁVRA

Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije.)

VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, jak a kde má stát. Ohlíţí se stále po Vávrovi. S nápadným účastenstvím).

Pojedeš na panský?

VÁVRA

Na panský. — Proč se ptáš?

VÁVROVÁ

Tak; aby dříví bylo suchý. Včera sme nemohly ani zatopit.

Oba mlčí.

VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ţeně, podívá se na ni,

ale vida ji nevlídnou, vrátí se a pije. Přistoupí poznovu k ní. Vlídně).

Maryško!

VÁVROVÁ

Co chceš?

VÁVRA

Proč seš na ¿ně taková zlá? Co nemuţe bet u nás jináč? Ubyde

ti, dyţ se na mě vlídně podíváš? Poslechni! Maryšo! — Já

na všecko zapomenu, nic ti nebudu vyčítat, nikomu nebudu

hrozit, jen dyš trochu lepší vůlu budu vidět u tebe. —. Nevíš,

jak to člověka bolí —

VÁVROVÁ (zakryje si rukama i zástěrou oči a tvář).

Tak sem si sliboval, ţe aţ budeš mó ţenó, všechno pro tebe udělám, co eném si budeš přát — jen abys byla u mn& spo-

- kojená a ščasná. A zatím podívé se na mě podívé se

na sebe. Na hromech líháme, na hromech vstáváme. — Je teho potřeba? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a chce ji líbat.) Co si tvý srdce jenom ţádá, nic ti neodepřu. Všechno

pro tebe udělám. (Políbí ji.)

VÁVROVÁ (polo dobrovolně, polo s nucením prohne se mu pod

rukou a dá se políbit na tvář. Pojednou se zachvěje na celém těle, odpáčí mu ruku a s odporem uhne od něho).

VÁVRA (přemáhá zlost a dotkne se jejího ramene; i doráţí prosebně').

Dyţ ti pěkně prosím. Mám přece děti; co z nich bude, dyţ

budó vidět, jaké vedeme ţivot?

VÁVROVÁ (rozhodí ruce a mírně jej odstrčí od sebe).

" Sedni a pi! (Jde pro hrnek.) Cos nedopil? (Postaví hrnek

zpět.)

VÁVRA (vezme hrnek a dopije do dna). Ze dvora zvoní cepy.

VÁVRA

Okamţik mlčení.

VÁVROVÁ

Keré si vezmeš koţuch?

VÁVRA

Ten dlóhé mně přines;

VÁVROVÁ (jde do vedlejší světnice a ihned se vrátí s koţichem). VÁVRA (oblékne koţich — dlouhý ţlutý).

Dohlídni na mlat a Rozára ať strace podestele novó slámu.

(Odejde.)

Za scénou tepou cepy.

VÁVROVÁ (sama přemoţena rozčilením zavrávorá — obepne lokte kolem hlavy a potácí se směrem, kde na zdi visí krucifix. Tiše stojí opřena o zed a s hlavou vztyčenou leţí nehybně na zdi).

Sám temu chtěl.

Cepy náhle přestanou tepat a ze dvora zaléhá sem hluk a ropot

několika muţských i ţenských hlasů. — Hluk roste a blíţí se. Musí

uplynouti delší chvíle, neţ cepy přestanou tepat, aby Vávrová

měla dosti času vyhřátí všechny pocity, které se v ní ozývají této chvíle. Občas vzhlíţí ke kříţi. Kdyţ cepy přestaly tepat, ozve se

v ní strach. Strašné ticho. Teprve aţ odehrála tento poslední pocit, který jí divoce zmítá, přiběhne Rozára.

 

VYSTUP PÁTÝ

VÁVROVÁ - ROZÁRA.

ROZÁRA (v běhu, běţí rovnou cestou pro vodu).

Pro Boha všemohoucího, paňmámo co se stalo

pantáta je bez sebe — —

VÁVROVÁ (ani se nehne).

ROZÁRA (s podivením hledí po ní, pak odběhne).

 

VÝSTUP ŠESTÝ

VÁVROVA - MLATCI

VÁVROVÁ (sama, stále na svém místě. Hluk se blíţí síní dovnitř).

Delší chvíle. Hraje očima.

Oknem je vidět:

Mlatci, zeny i muţští zpola vedou, zpola nesou Vávru — polomrtvého. Výkřiky.

HLASY

Co se mu jen stalo? Co se mu jen stalo? Tak najedno?!

VÁVROVÁ (právě kdyţ s Vávrou mají přijít dveřmi v pozadí na jeviště, vyhrne oči k nebi).

ŽENA (předběhne mlatce, všimne si pátravě Vávrové, uchopí ji za

ruku, trhne doprostřed jeviště a pohlédne jí do odvrácené tváře).

Děvčico nesčasná — tys jé otrávila!? (V pozadí ve dveřích

muţi nesoucí Vávru. Ve dveřích objeví se pouze boty mrtvého.) VÁVROVÁ (dutě). Otrávila.

Opona spadne.